Před 215 lety francouzský lékař Philippe Pinel sejmul řetězy prvním bláznům
Před příchodem 19. století duševně nemocní neměli na růžích ustláno. Z těch nejhorších šel strach a bývali nebezpeční svému okolí, ti nejmírnější byli sice neškodní, ale lidi přinejmenším popouzeli, či dokonce děsili. Věřilo se, že blázen je člověk posedlý ďáblem.
Takže pokud nebyl pacient propadnuvší tehdejšímu kurýrování rovnou upálen, mohl očekávat, že mu alespoň provrtají lebku, aby z ní mohl zlý duch uniknout (v podobě hada, netopýra, krkavce atd.).
A když kýžený únik (pochopitelně) nenastal, bylo potřeba nemocného izolovat v temné kobce, znehybnit okovy, vyprázdnit projímadly a vyhladovět k smrti, kdo ví, třeba ďábel hlady pojde. A když ani to nezafungovalo, čas od času se někdo netrpělivý pokusil satanáše z těla prostě vymlátit.
Někdy během 80. let 18. století se ale stalo toto: přítel jistého doktora Philippa Pinela se pomátl a zřejmě v záchvatu dezorientace či stihomamu uprchl do lesů. Tam ho sežrali vlci. To Pinela přivedlo k zájmu o duševní choroby (pojem ani obor psychiatrie tehdy ještě samozřejmě neexistovaly).
Časem dostal profesuru na pařížské lékařské fakultě a stal se jedním z osvícených intelektuálů, jejichž myšlenky ideově připravily Velkou francouzskou revoluci.
Koncem srpna 1793, jsa revolučním výborem města Paříže pověřen reformou o duševně chorých, stal se šéflékařem v pařížském mužském blázinci Hôpital Bicetre (pomatené ženy byly drženy v bývalé prachárně Salpetriere).
V této bývalé věznici našel v malých, špinavých, nevytopených podzemních kobkách namačkané lidské trosky přikované řetězy ke zdi či znehybněné speciálními systémy lan, kazajek a bednění. Jídlo se jim chlístalo do žlabu jako prasatům. Dva z chovanců tam takto pobývali čtyřicet let.
Pinel nelenil a pozval do své „nemocnice“ na exkurzi ministra vězeňství. „Jistě jste se pomátl sám. Tuhle zvěř chcete zbavit řetězů?“ prohlásil politik v šoku nad tím, co viděl.
„Ano, to chci,“ potvrdil Pinel neoblomně a už 11. září 1793 osvobodil ze sklepů první tucet šílenců. Do pěti let bylo venku všech devětačtyřicet propustitelných.
Pro ty, kteří na propuštění zralí nebyli, vymohl postele, hygienu, slušné jídlo a oblečení.
A nezůstalo jen u vnějších podmínek. Pinel systematicky vědecky pracoval na klasifikaci a diagnostice duševních nemocí i na jejich terapii. Například házení do studené vody považoval za „lékařské delirium“ s tím, že takto by měli být zaopatřováni spíše ti z doktorů, kteří tuto léčbu doporučují. Jeho krédem bylo nespěchat. „Tento rok budeme choroby pozorovati, aniž bychom je léčili, a v dalším roce je budeme léčiti...“
Příčiny duševních nemocí rozdělil na vnější a vnitřní, vypracoval vědeckou klasifikaci psychóz, rozeznával již poměrně přesně různá psychiatrická onemocnění včetně melancholie či manie.
Fascinující je jeho metoda psychodramatu: přehrávání traumatizující události zakončené katarzí a odpuštěním domnělé viny, jejíž pocit některé nemocné sužoval. To je dodnes regulérní metoda skupinové psychoterapie.
V roce 1822 byl tento zřejmě první opravdový psychiatr na světě coby přesvědčený bonapartista penzionován (ostatně měl svá léta).
Čtyři roky nato jedenaosmdesátiletý umírá na mozkovou mrtvici, oplakáván celou Evropou. Jeho humanizovaná kocábka bláznů však brázdí kalné vody psychiatrie dál.
