* LN Jak se má mluvit s dětmi, které zažily týrání, a jaké to může mít následky?
V tomto věku se nedá dítěti nic moc povídat. Děti si to, co prožily, moc nepamatují. Hrozí hlavně, že budou citově labilní. Později by mohly mít tendenci být násilnické, což se děje převážně u chlapců.
* LN Co se s těmito dětmi má dál dělat?
Nejdůležitější je dát dítě do správného výchovného prostředí. Tím ale nejsou ústavy.
* LN Lepší variantou je tedy adopce či pěstounská péče?
Ano. Ale musí být zcela jasné, zda se na násilí a týrání podíleli oba rodiče. Zda například matka nebyla v područí násilnického otce a jen třeba neuměla týrání zabránit. V takovém případě by matka neměla přijít o kontakt s dítětem. K tomu by mělo docházet třeba pod dohledem odborníků. Ve hře jsou pak také prarodiče, kteří o týrání vůbec nemuseli vědět. V opačném případě je nejlepší variantou ta adopce.
* LN Může tedy umístění dítěte do vhodného prostředí úplně vytlačit vzpomínky na týrání?
Jakmile dítě přijde do klidného prostředí, kde je normální výchovný postup, je velká pravděpodobnost, že se zase hodně stabilizuje.
* LN Má tedy šanci se z toho vzpamatovat a mít normální život?
Čím je týrání ranější, tím to je generalizovanější. Například když vás v patnácti letech znásilní v parku, budete se vyhýbat parkům a budete mít problém navázat nějaký partnerský vztah. Když vás znásilní ve čtyřiceti letech v parku, budete mít problém jít do parku, ale s manželem nebudete mít problém dál žít. Pokud je tedy dítě týrané ve čtyřech letech, je pravděpodobné, že bude úzkostné ve škole, v kolektivu, nebo naopak agresivní. Ale všude, nejen ve škole, ale ve všech situacích. Každé dítě je ale individuální. Nedá se jasně říct, že se z toho všechny nedostanou, nebo naopak dostanou. U každého je to různé.
