Básnická skutečnost závisí na vztahu mezi jazykem a ptáky. Jim patří úloha druhého hlasu, jenž provází naši artikulovanou řeč, a druhého pohybu, který jen z dálky sledujeme při chůzi. Takové tvrzení neplatí vždy a všude: antická lyrika přiznává obdobnou výsadu cikádám a včelám, a pak jsou zde rostliny, od růží po stromy, trvale střežící lyrický rozměr poezie. Přesto: pro významnou část moderní americké poezie to platí. Dokládá to Pták prorok Johna Ashberyho či jeho Meditace papouška, radostně vytřásající smysl každé řeči; na opačném pólu se zaleskne cizí ohnivé peří z básně O čirém bytí Wallace Stevense. První dámou básnické ornitologie je však Elizabeth Bishopová (1911–1979).
Dva roky po sporném vydání básnických i prozaických náčrtů a zlomků v knize Edgar Allan Poe&the Juke-Box (uspořádala Alice Quinn, 2006) zaujímá Bishopová toto postavení neotřesitelně a nápadně. Básník Mark Ford mu ostatně věnoval zásadní článek, předkládající působivý ptačí inventář (Voliéra Elizabeth Bishopové, London Review of Books 29. 11. 2007). Něco málo z tohoto inventáře proniklo i do českého výboru z autorizované poezie Umění ztrácet: ptáci a narážky na ně figurují ve čtrnácti z dvaceti tří básní. A kde ptáci scházejí, vzduch oživují pohyby meteorů, balonů, letadel a kouře – a to vše zrcadlí stejně všudypřítomná voda, v níž kloužou ryby. Bez vzduchu, vody a jejích obyvatel není tato poezie možná. Nepřekvapí nás proto, že i prózy Elizabeth Bishopové, které vydalo nakladatelství Opus, začínají na pláži.
Moře a jeho břeh Pláž je proměnlivým místem dvojího setkání: setkání živlů (země, vody a vzduchu, i s nutným ohněm pro úplnost světa) zde provází setkání lidí se zvířaty. Oba tyto rozměry jsou na první pohled výraznější v básních: například Zátoka, U rybářských domků či Cape Breton z Umění ztrácet. Pobřeží v nich vyznačuje též meze civilizace.
Próza Moře a jeho břeh, kterou začíná kniha Ve vesnici, nedává těmto básním další rozměr čili hlubší reliéf. Naopak ukazuje, že pláž je též rozhraním poezie a prózy a že prózu vyznačuje silnější přítomnost lidského světa, na jehož plochých a potištěných stranách se zvířecí element snáz rozmazává a ustupuje do pozadí. Nakupení slov vyžaduje jiné řešení než báseň, která se vylupuje z okolí člověka: próza v podání svrchované básnířky má proto povahu úklidu. A nejjednodušší řešení je i zde nejlepší: Moře a jeho břeh opravdu pojednává o uklízení pláže. Jak přímo však úklid lidského světa souvisí s psaním? A zbývá nějaké místo pro ptáky?
Hrdina Moře a jeho břehu je najat na noční odklízení papírů z písku. Jeho setkání s pískem se rychle mění v setkání s texty pohozenými a vyplavenými na pobřeží. Edwin Boomer se postupně stane odborníkem dvojího typu: bude znalcem papíru, jeho struktury, vůní, tiskařské černi; a bude též znalcem textů. Pohyb papíru přitom Boomer pozoruje jako kontrast s ptačím letem:
„Na poletující papíry byl ale zajímavý pohled. Pečlivě je porovnával s ptáky, kteří občas proletěli ve světle lucerny.
Pták je samozřejmě veden mozkem, dlouhou tradicí, mnohdy pochopitelnou touhou někam se dostat či něco získat, takže letí přímo nebo v sérii křivek, jež jsou součástí přímky. Je vidět rozdíl mezi tím, když metodicky letí za nějakým cílem a když létá, aby se předváděl.
Ale papíry nemají žádný jasný cíl, žádný mozek, smysl pro rasu či skupinu. Vznesou se, klesnou, nemohou se rozhodnout, váhají, spadnou, letí přímo vstříc svému osudu ve vlnách nebo se ve vzduchu převrátí a zřítí se do písku a už se ani nehnou.
Mají-li nějaký oblíbený styl letu, pak nejspíš našikmo, klouzáním do strany.
Rafinovaněji využívají vzdušných proudů a poddávají se jim rozmarněji než mnohdy umínění ptáci. Nejsou ani pyšné na své triky, ale zřejmě jim nedochází, jakou statečnost, jakou nevědomost projevují, ani to, že Boomer čeká, aby je chytil na ostrý bodec.“
Poletující a navzdory všem vzduchoplaveckým detailům obecně líčení ptáci zatím dokládají jen rozdíl mezi papírem a tím, co se na něj píše: jsou nutnou, ne však dostatečnou podmínkou, abychom mluvili o próze či poezii. Změna nastane v okamžiku, kdy se na scéně objeví konkrétní jediný pták:
„Boomer zvedl lucernu a pozoroval vodouše roztržitě pobíhajícího sem a tam.
Jeho namáhanému zraku připadal jako interpunkční znaménko na pozadí ,oblých, valících se vln‘. Nohama zanechával jemné stopy. Měl kropenaté peří; a zejména na úzkém lemu křídel bylo vidět skvrnky, které snad vypadaly jako písmena, jen kdyby se mohl přiblížit natolik, aby je přečetl.“
Volba vodouše je promyšlená. Týž pták se vrátí v často komentované básni, v níž Bishopová vyjadřuje své básnické krédo. Vodouš z Otázek cestování (1965) líčí rychlost, bystrost a nervózní, „kontrolovanou paniku“ ptáka-básníka, studenta Williama Blaka i George Herberta, soustředěného na každé z milionů zrnek písku a prosvěcujícího mlhavý svět prasklinou detailu.
V próze Moře a jeho břeh vyťukává vodouš rozhraní poezie a prózy, chápané úplně jinak než podle tradičních modelů (od Plútarcha po Nietzscheho), které prózu odvozují z původnější poezie. Bishopová naznačuje svými texty odlišný pohled: Poezie ani próza nejsou soběstačné. Nezávisí však jedna na druhé. A nezávisí ani na vlastnostech jazyka. Čím jsou poezii ptáci, a také ryby, je próze malířství.
Škola tvůrčího psaní K vysvětlení této analogie potřebujeme srovnat Moře a jeho břeh s jinou prózou souboru Ve vesnici, Školou tvůrčího psaní USA. Jejím jádrem je problém realismu a smutku psaní bez talentu. Oba texty dělí 29 let, sdílejí však jednu pasáž – a teprve Škola z roku 1966 ji odhalí jako dopis zneuznaného adepta „tvůrčího psaní“ (v Moři patří k víru papírů vyhozených na pláži). Tato pasáž je však méně důležitá než odstavec srovnávající tvůrce naivní prózy s naivními malíři, odstavec nesoucí na svém rubu nevyřčené pravidlo pečlivé prózy i malby:
„Jejich ,naivní‘ psaní, jak by se mu asi mohlo říkat analogicky k naivnímu malířství, mělo očividně jeden společný rys: nedbalost a uspěchanost. Tam, kde naivní malíř stráví měsíce a roky malováním každého stébla trávy a stavěním cihlové zdi v basreliéfu, naivní spisovatel jako by se snažil mít to co nejrychleji za sebou. Další nápadnou vlastností byl naprostý nedostatek detailů. Naivní malíř miluje detail, prodlévá u něj a zdůrazňuje ho na úkor celého obrazu. Ale vloží-li detaily do textu spisovatel, často jsou nesmyslně či nahodile nepatřičné, občas toho hodně prozradí o autorovi, aniž jakkoli obohatí dané téma.“
Témata naivní malby i prózy jsou přitom „stejně banální“ a stejný je omyl autorské touhy: „Stejně jako naivní malířství mělo i naivní psaní sklon všechno vylepšovat či dodávat všemu skutečnou hodnotu pro lidstvo pomocí velkých, byť nevyhovujících ,mravních‘ či alegorických interpretací.“ Odliv vylepšujícího souzení a sílící hledání správné míry detailu je naopak společné malířství a próze, které překonají tíhnutí ke zběžné panoramatičnosti (mazat obecné významy je potřebné, i když marné – jsou nám vždy v patách, jako prořídlé stádo ovcí, nabízející vlnu prvnímu příchozímu).
Nejvyšší hladinu popisu, jenž vychází z přímého pozorování věcí či bytostí a jejich funkce, proto najdeme u Bishopové v poezii: v básni se vše hýbe a je třeba přeostřovat jako při pozorování ptáků. Prozaický popis loví podrobnosti v paměti, jejíž práce se podobá malbě a sleduje pouze svůj vlastní čas. Teoreticky rozlišit obojí přísně vzato nelze, výběr formy je však i volbou mezi oběma možnostmi, které sdílejí pozornou práci s detailem. „Detail“ je prostě zástupný výraz pro jiný svět s vlastním měřítkem: třeba pro písek z vodoušovy pláže.
***
KNIHA TÝDNE Ve vesnici Elizabeth Bishopová Přeložila Mariana Housková. Vydalo nakladatelství Opus, Zblov 2007. 192 strany.
O autorovi| KAREL THEIN, Autor je kritik a filozof, vyučuje na FF UK
