Šestadvacetiletý Daniel Otta a pětadvacetiletý David Holub spolu pracovali, společně je kvůli finanční krizi propustili a spolu nyní hledají něco nového. Jejich zaměstnavatelem byla největší česká ocelárna ArcelorMittal. Ve značném vedru tam vyzdívali vysoké pece.
Ocelárně ArcelorMittal v ostravských Kunčicích se v Ostravě stále říká desítky let zažitým názvem -Enhačko. Což je zkratka pro Novou huť Klementa Gottwalda, jak se ocelárna až do pádu komunismu jmenovala.
Daniel Otta říká, že na Enhačku pracoval dva a půl roku, David Holub o rok déle. V říjnu za nimi přišli lidé z vedení, že je krize a není práce. A mladí muži se ocitli na dlažbě. Daniel Otta je vyučený sklenář, což prý v dnešních časech není žádnou výhrou. „Všude se ptám, jestli nepotřebují sklenáře, ale nepotřebují. Mohou za to moderní plastová okna. Ta se nezasklívají, dělají se celá strojově,“ krčí smutně rameny.
Jeho finanční situace je velmi napjatá. Doma na něj čeká manželka na mateřské s tříletým dítětem. Co dělá nezaměstnaný muž celé dny? „Všude se ptám na práci, pročítám inzertní noviny, zkouším internet. Marně,“ říká Otta.
Jeho někdejší kolega z Enhačka David Holub je na tom obdobně. I on má doma ženu na mateřské, mají spolu dítě staré čtyři a půl roku. Holub se vyučil malířem-natěračem, ale ani on prý nemůže o práci zavadit. „Všude teď chtějí lidi s praxí a tu já nemám.“
Otta i Holub se shodují, že takovou bídu, pokud jde o pracovní nabídky, ještě nepamatují. „I dříve byl člověk občas bez práce, ale vždycky se něco rychle našlo. Teď jdete třeba na inzerát, že přijmou pomocné dělníky na stavbu, a pak z nich vyleze, že stojí jen o vyučené zedníky. Firmy si prostě začaly hodně vybírat. To dříve nebylo.“
