Dar Vladimira Nabokova je román o jen zdánlivě nemožné události: setkání paměti s nekonečnem. Zdvojení, jímž se paměť stává živlem i tématem literatury, líčí román zcela otevřeně a nezdá se, že by na této rovině mohl kritik či komentátor něco podstatného dodat. Přesto je kniha něčím úplně jiným než jen teoreticky zdůvodněným sledem vzpomínek. Jako každá skutečná próza žije ve dvou rovinách a mnoha světech: ve světě příběhu, který vypráví, a ve světech vět, které klade vedle sebe jako průzračné nositelky obrazů.
Odtud též dvojí úloha překladatele: musí nabídnout svět příběhu, jenž nesmí čtenářovu mysl zdržovat; jenže prostředím, v němž překlad opravdu dýchá, jsou ostrovy pokladů vět. A je-li překlad zdařilý, na těchto ostrovech se četba zastavuje bezděčně a proto, že se mysl čtenáře prolíná s obrazy a dojmy vystupujícími ze slov. Nejde přitom o běžný zážitek jakékoli četby, kterou nutně provázejí bezděčné, více či méně názorné představy. Jde o četbu jako telepatii a přenos časoprostorem, přenos z hlediska naší mysli skutečný, a paradoxně posílený, a ne oslabený tím, že jej provází vyostřené vědomí, že přece čteme.
Život ve více jazycích Nabokovova schopnost přivodit čtenáři tento stav souvisí téměř jistě se životem ve více jazycích (a to od raného dětství) i s vlastní překladatelskou činností. Překlad jeho prózy tím není ulehčen. Platí-li o každém překladu hodném toho jména, že není setrvale stejně dobrý nebo špatný jako originál a že vždy osciluje mezi jeho vylepšením a zkázou, spolehlivým měřítkem situace je v Nabokovově případě převod pasáží evokujících hmatové, sluchové (případně i čichové) vjemy. Pavel Dominik bývá ve svém překladu nenápadně lepší, aniž by se ocitl na pokraji odporné a násilné exhibice: „Na ulici se černě leskla vlhká noc, běsnil vítr: nikdy, nikdy nedorazíme domů.“ (strana 110) Černěla na ulice syraja noč, s běšenym vetrom: nikogda, nikogda nědoberemsja domoj. Spojení „černě leskla vlhká“ neobsahuje nic navíc, ale natírá noční ulici leskem, aniž by rozsvítilo jedinou zbytečnou lucernu. Ve srovnání s druhým originálem či prvním autorským překladem (The damp night gleamed black on the street, with raging wind: never, never will we reach home.) je rozestup jiné povahy, ale ještě výraznější. Ovšemže jsou damp i gleam úchvatně lepkavé, ale Dominikův překlad je dynamičtější a má na své straně zásadní přednost snazší čitelnosti nahlas.
Alespoň jeden příklad za mnoho jiných byl nutný. Překlad přece obohacuje českou prózu, aniž by se z něj vytrácela osobní, na konkrétním jazyce nezávislá (ale jím vyjádřená) intenzita, jejíž niterně výtvarnou povahu provází pocit doteku věcí, které vstoupily do čtenáře, do vás, kteří si můžete obléci autorovu vzpomínku jako dokonale padnoucí rukavici, v níž zázračným trikem zbylo i místo na vaše vzpomínky. Překlad musí umožnit promítání této dvojí vrstvy na jediné plátno. A musí sledovat autora až tam, kde poslední dva odstavce románu přejdou od paměti k nekonečnu a nechají čtenáře propadnout dosud pevným světem. Tento pád se v různě nápadných podobách opakuje v celém Nabokovově díle - připomeňme programové úvodní kapitoly Průzračných věcí, v nichž se z neobroušených předmětů vylupují zářící krystaly, odrážející všechen čas od stvoření světa. Odlesky takových krystalů prostupují i Dar v překladu Pavla Dominika: „A na tohle všechno si jednou vzpomeneme -na ty lípy, na stín na zdi, na něčího pudla ťukajícího přerostlými drápky po dlažbě noci. A na hvězdu, na hvězdu. A tady je náměstí a tmavý kostel se žlutými hodinami. A tady, na rohu - dům.“
Pro knihu hlasovali Libuše Bělunková, Lenka Jungmannová, Vladimír Karfík, Ladislav Nagy, Jiří Opelík, Jan Suk, Milan Suchomel, Pavel Šrut a Petr Zavadil. Jiří Kratochvil knihu recenzoval v Orientaci 27. 10. 2007, rozhovor Marty Švagrové s Pavlem Dominikem přinesly LN 1. 11. 2007.
***
2. místo
Dar
Vladimir Nabokov Přeložil a vysvětlivkami doplnil Pavel Dominik.
Doslov Kamila Chlupáčová. Vydala Paseka, Praha-Litomyšl 2007. 436 str.
