Oba muzikanti brali rozsudek s nadhledem a na chodbě soudu se přátelsky rozloučili. Nejde podle nich o peníze, ale o princip.
Helešic nicméně podle svých slov zvažuje mimořádný opravný prostředek – dovolání k Nejvyššímu soudu. To ostatně ve zdůvodnění doporučila i předsedkyně odvolacího senátu Romana Vostrejšová, podle které jde o složitý a v českých podmínkách nevídaný spor.
Nevědomou podobu obou refrénů písní Helešic připouští, odmítá ale, že by šlo o naprostou shodu a tedy i o plagiátorství: „Ve sporu to zaznělo několikrát – refrény obou písní nejsou totožné. Úkolem obou soudů, znaleckých posudků i nás všech bylo najít míru shody a pak řešit, jestli ta míra je únosná.“
Kalousek krátce po verdiktu označil otázky na míru shody refrénů za tak složité, že se jimi na chodbě soudu nemá smysl zabývat. Rozsudek mu v každém případě radost udělal. „Jsem spokojen a jsem rád, že to vše mělo velmi kultivovaný průběh. Velice si cením přístupu protivníka,“ řekl.
Proč přesně soud dospěl k názoru, že míra podobnosti obou děl překročila přípustnou mez, bude jasné až z písemného odůvodnění rozsudku. „Soud má za to, že do díla žalobce skutečně zasaženo bylo. Pan Helešic ať už vědomě, či nevědomě část díla pana Kalouska užil, to je nesporné,“ vysvětlila zatím bez dalších podrobností Vostrejšová.
Plagiátorem se stal i Harrison Spor vypukl již před sedmi lety. Kalouska na podobu obou písní upozornil podle jeho slov jeden DJ: „Řekl mi, že jsem okopíroval nějakou anglickou písničku. Když mi ji pustil, tak jsem říkal – no, to je podobný. Teprve pak vyšlo najevo, že jde o skupinu Support Lesbiens a písnička vznikla až po té mé. Lidi mezitím začali říkat, že jsem něco okopíroval, tak jsem to začal řešit.“
Případem se zabýval nejprve Městský soud v Praze, který dal předloni v listopadu za pravdu Kalouskovi. Helešic se ale odvolal. Soudci pochopitelně nejsou odborníky na moderní hudbu, a měli tak se sporem obrovské potíže. Nechali sice vypracovat hned dva znalecké posudky, ty ovšem úplně jednoznačně nevyzněly. Znalec Jaroslav Šťastný z JAMU tak třeba dospěl k názoru, že „dva takty refrénu obou písní jsou naprosto stejné, dva takřka stejné a tři podobné“, zároveň ale namítl, že „moderní populární hudba středního proudu“ je zcela banální, dokola omílá pár nápadů, a o nějakém autorství tak nemůže být řeč.
Sporů o autorství melodie bývá v Česku několik za rok. Všechny zatím skončily smírem. V zahraničí jsou mnohem častější. Plagiátorem se podle soudu stal například i člen slavné britské skupiny Beatles George Harrison. Ten musel v sedmdesátých letech zaplatit 400 tisíc dolarů za to, že se jeho píseň My Sweet Lord nápadně podobala skladbě He’s So Fine od skupiny Chiffons.
