Zářijová bagdádská schůzka v roce 1960 nijak nenapovídala, jak mocná organizace právě vzniká. Na jedné straně stolu seděl duchovní otec projektu, venezuelský ministr Juan Pérez Alfonzo, který už měsíce všechny spolustolovníky přesvědčoval, že bez společné akce budou rozvojoví exportéři černého zlata dále jen loutky tehdejší velké sedmičky ropných firem. Na druhé straně stolu ale seděl íránský delegát Fuad Rouhaní, který později řekl, že na jednání jel s direktivou prozápadního šáha „neúčastnit se žádné emocionální akce, která by nebyla založena na racionální studii a neodrážela zájmy všech zúčastněných“. To v překladu znamenalo: žádné omezení produkce, žádné konflikty s těžařskými giganty. Proklamativní snaha o stabilizaci cen ropy tak nikoho moc nezaujala. I bývalý šéf výzkumníků v OPEC Saadallah Al Fathi přiznává: „Tehdy založení OPEC nikdo nezaznamenal, snad kromě velkých ropných koncernů, které si ale o organizaci myslely, že brzo skončí krachem a jejich dominance na ropném trhu bude dál pokračovat.“
K nezajímavosti zprávy o založení OPEC přispívalo paradoxně i to, že zároveň nikoho nepřekvapila. V roce 1959 British Petroleum jednostranně snížila ceny ropy o deset procent, což znamenalo menší zisky pro země s ropnými nalezišti a jejich hlasité protesty. Přes vzniklé napětí Standard Oil v létě 1960 snižování zopakoval a bezprostředně přispěl v září k založení kartelu mezi jinak značně nesourodými státy. Tehdejšímu šéfovi Standardu Monroe Rathboneovi pak vznikla nelichotivá přezdívka „Otec OPEC“.
Izrael nepokořen, americká ekonomika ano Během první dekády existence ropný spolek nebyl schopen zvýšit cenu ropy, jak by chtěl. Zároveň už si ale ropné společnosti nikdy nedovolily jednostranně snižovat cenu, a pokles příjmů tak byl zastaven. Koordinace produkce a licenčních poplatků také zúžila manévrovací prostor pro velkou ropnou sedmičku. Zpětně viděno, 60. léta jsou přípravou pozic, kdy OPEC stabilizoval trh, ale ještě nepřišel s vyděračskými metodami. Autor knihy Ropná politika: moderní historie ropy Francisco Parra píše: „Dá se dokonce spekulovat, zda se ropným koncernům nežilo v 60. letech lépe s OPEC než bez něj.“ Organizace se věnovala spíše posilování vlastního spolku. Vstupem Kataru, Indonésie, Libye, Spojených arabských emirátů, Alžíru a Nigérie se OPEC stal organizací kontrolující dvě třetiny světového exportu ropy.
Vlna znárodňování z počátku 70. let pak důležitost spolku podtrhla.
Vše se změnilo 17. října 1973. Už jedenáct dnů probíhala jomkipurská válka mezi arabskými státy a Izraelem.
Arabové sice nevyhráli na bojišti, ale pokořená Sýrie a Egypt spolu se zeměmi OPEC alespoň ztrestaly USA, západní Evropu a Japonsko drastickým povyskočením cen ropy -v roce 1974 americké ceny ropy stouply čtyřikrát na 12 dolarů za barel. Americká vláda byla zoufalá. Jen krok dělil Washington od toho, aby celý trh s palivy podřídil přídělovému systému a Američané začali tankovat na přídělové poukázky. Pro historickou přesnost: Češi a Slováci se tehdy nijak nad cenami benzinu nehroutili - embargo OPEC se na spřátelené socialistické bratry nijak nevztahovalo. Další ropnou krizi ale už OPEC zcela neorganizoval. V roce 1979 uprchl z Íránu prozápadní šáh a amatérismus nového teokratického režimu ajatolláhů i jeho zaměření proti Západu mělo za následek téměř vyschnutí íránských trubek. Úplně vyschly až o rok později, když začala vleklá íránskoirácká válka, která vyřadila na čas ze světových trhů ropu obou důležitých dodavatelů. Z 15 dolarů za barel se v USA během roku stalo 39 dolarů za barel. Tehdejší prezident Jimmy Carter vyzýval lidi, aby si ztlumili termostaty na topení (sám šel příkladem a na střechu Bílého domu nechal nainstalovat solární panely).
Zkouška soudržnosti Jakkoliv se v souvislosti s OPEC mluví hlavně o dramatických 70. letech, teprve další dekáda prozkoušela opravdový ekonomický potenciál organizace a soudržnost členů. Američané se naučili po ropném šoku žít s menším množstvím benzinu, Mexiko, Británie, Norsko či USA na Aljašce našly svá ložiska. První půlku 80. let se pokoušel OPEC zachovat vysokou cenu. V roce 1982 OPEC doporučil limitovat produkci na 18 milionů barelů denně, ale jen tři členové to dodrželi. Dosavadní systém se prostě nedal udržet, v srpnu 1986 klesla cena dokonce na osm dolarů za barel. Podle některých pozorovatelů kartel spěl ke krachu, zároveň si nikdo nedokázal představit, co nastane pak. Před svým odletem do saúdskoarabského Rijádu v dubnu 1986 tehdejší viceprezident George Bush problém lapidárně shrnul: „Jde mi samozřejmě o trh, ale také mi leží na srdci stabilita trhu.“ Dosavadní cenotvorba OPEC ten rok prakticky zkrachovala a zavedly se závazné kvóty těžby přerozdělené na jednotlivé země.
Sféry vlivu v kartelu se rozhodl v roce 1990 překopat irácký diktátor Saddám Husajn. Dekády se táhnoucí spory mezi Irákem a Kuvajtem dostaly koncem 80. let nový rozměr. Kuvajt čerpal ropu z nalezišť pod hranicí obou zemí, ropných petrodolarů do Bagdádu přitékalo čím dál méně, a Kuvajt navíc nárokoval splátky dluhů z doby íránsko-irácké války. Úspěšná invaze by tak Saddámovi zajistila větší vliv v OPEC, větší příjmy z exportu ropy a smazal by rázem válečné dluhy. Reakce Američanů tak nebyla jen logická politicky, ale i ekonomicky, přijatá s pochopením od ostatních členů ropného kartelu. Saddámova pomsta - zapálení kuvajtských ropných polí - však na několik měsíců poslala cenu ropy ke 40 dolarům za barel.
OPEC slábne, aby brzo posílil OPEC slaví po všech peripetiích 50 let jako nejmocnější kartel světa, nic ze svých tradičních nemocí ale nevyřešil. Ceny jsou stále jako na houpačce (150 dolarů za barel v roce 2008), nesourodý spolek se dále hádá, a to nejen o kvóty (například v roce 2007 se členové veřejně pohádali, v jaké měně by měli chtít platby), ale další půlstoletí kartel nejspíš přežije. Podle Mezinárodní energetické agentury totiž dodávky ze zemí mimo kartel ve střednědobém horizontu zase poklesnou a celosvětová závislost na OPEC se opět prohloubí.
***
Arabové sice nevyhráli jomkipurskou válku, ale pokořená Sýrie a Egypt spolu se zeměmi OPEC alespoň ztrestaly Západ drastickým povyskočením cen ropy
Američané se naučili po ropném šoku žít s menším množstvím benzinu, Mexiko, Británie, Norsko či USA na Aljašce našly svá ložiska
O autorovi| DAVID KLIMEŠ, novinář
