Mé olfaktorické čivy nedočkavě lapají. Skupina Sex Pistols totiž uvedla na trh vlastní parfém. Jmenuje se – kupodivu – Sex Pistols a etiketa odkazuje k obalu jejich pověstného singlu God Save the Queen.
Okamžitě mi v hlavě naskočily v dobách mládí často slýchané verše „Chci chlapa, co smrdí kouřem, potem jako Johnny Rotten“. Nemluvě o legendě, podle níž dostal řečený Johnny svou přezdívku – česky znamená Prohnilý – nikoli kvůli zkaženosti morální, ale kvůli stavu punkerova důsledně neudržovaného chrupu, jemuž odpovídalo i aroma jeho dechu.
To se pak hned myšlenky v hlavě rozjedou – znamená to snad, že v dnešní aseptické době se bude i pach, jehož člověk dříve docílil ležérním přístupem k hygieně, synteticky vyrábět? Bude tolerovatelný jen v podobě umělé a za drahý peníz zakoupené náhražky? Nebo snad jde o to, že v době preferující okamžité uspokojování i těch nejvýstřednějších potřeb se proces, během nějž vzniká onen nezaměnitelný pánský odér, ona mnohými tak pečlivě pěstovaná a hýčkaná „kozlovina“, stává příliš dlouhým? Chceme pořádně smrdět a chceme to hned! No... asi ne.
Dle britských médiích nebudou základními složkami vůně Sex Pistols kouř, pot a hniloba, ale citrón, pepř a pačuli. Dobral se nám ten punk konců kyselých a palčivých.
Vúterý ráno jsem vstával s vědomím nepříjemné povinnosti – dívat se večer na fotbal. Jak všichni čtenáři vědí, podařilo se českým reprezentantům v utkání s Litvou i ta skromná očekávání s urputnou cílevědomostí podskočit. Pokud to nebyl první krok k návratu litevských Jagellonců na český trůn, dá se v dění na stadionu jenom těžko najít nějaký hlubší smysl. Ve vytočených reakcích na ostudu v Olomouci se jako refrén opakovalo: český fotbal je tam, kde je, především proto, že se z něj stal jenom byznys. Všem jde jenom o peníze a obětují pro ně všechno...
Ač osoba obchodně zcela nezdatná, trochu bych se toho byznysu zastal. Byznysmen, který, dejme tomu, má nějakou firmu a chce, aby se na trhu dlouhodobě uplatnila, se přeci nechová jako čeští fotbaloví papalášové. Myslí na to, co bude za deset let, a snaží se na všechny možné alternativy připravit alespoň mentálně, když už nic jiného. Nejde mu jenom o výdělky okamžité, ale i o ty budoucí.
Pokud je ale někomu ta vzdálenější perspektiva ukradená a jeho jediným cílem je okamžité napakování se, stane se s jeho firmou přibližně to, co se stalo s českým fotbalem. Není to ale byznys, je to spíš nebrzděná a zaslepená chamtivost. Je to zvláštní, že v téhle materialisticky založené společnosti může mít slovo byznys tak špatný zvuk – kdekdo věří, že je to sprostá a bezohledná disciplína bez etiky. Pak se do byznysu pustí a dělá ho přesně v duchu téhle pomýlené víry.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
