Zkoumáme-li kvality státníka, nabízejí se různá měřítka. I to, jak úspěšného nástupce si vybere či vychová. Vladimir Putin teď zabodoval. Nelíbí se nám jako nedemokrat, obnovitel impéria či zdroj inspirací, ale cílevědomost mu neupřeme. Jasně řekl, že jako ruského prezidenta podporuje vicepremiéra Dmitrije Medveděva.
Jistě, převažuje tu pud sebezáchovy samoděržaví. Leč ani tak to není samozřejmost. Stačí připomenout, kolik monumentálních postav historie odešlo bez zřejmého nástupce. Nejde jen o Stalina, jenž se tu nabízí automaticky.
I de Gaulle nebo Thatcherová sice vládli přes deset let, zanechali svůj dodnes živý ismus, ale nikoliv jasného nástupce.
Podobně v Česku, kde vzor nástupnictví určil T. G. Masaryk skrze Edvarda Beneše. Stačí se ohlédnout o pět let, na konec spoluvládnutí dvou zdejších monumentů.
Miloš Zeman si vybral Vladimíra Špidlu, ale dnes už je v čele strany třetí lídr. Václav Klaus si nevybral nikoho, ale ODS oživil Mirek Topolánek. Jasné recepty tu neexistují, ale téma nevytěsníme.
Pokračování na straně 10
Putin, Kohl, Klaus a nástupci
Dokončení ze strany 1
Nástupnictví jako by ve světě liberální demokracie patřilo do zavržené minulosti, ale není tomu tak. Třeba USA. Před dvěma sty lety protipól evropské aristokracie a symbol republikánství. Dnes by George Washington asi kroutil hlavou ještě více než my nad Putinem. Jak to, že osm let po Bushovi starším nastoupil do Bílého domu Bush mladší? Jak to, že kandiduje Hillary Clintonová? Nevznikají tu dynastie? V Evropě sice dynastie volených politiků nehrozí, zato hrozí spíše podcenění významu nástupnictví. Podívejme se na Británii, Francii, Německo a Česko.
Dohodnout? Najít? Vychovat?
Když před sedmnácti lety odcházela Margaret Thatcherová, zanechala konzervativce napospas. S Johnem Majorem sice vyhráli následné volby, ale na perspektivního lídra čekali ještě deset let. Labouristé se poučili a k nástupnictví se postavili seriózně ještě v opozici - údajnou dohodou Granita. Podle ní se v roce 1994 stal Tony Blair lídrem a Gordon Brown lídrem budoucím.
Mělo to své plusy. Blair s konkurentem vedle sebe místo v zádech byl více hecovaný, ale i úspěšný premiér. „Pohled na Blaira a Browna nutí ke srovnání s Churchillem a jeho korunním princem Anthonym Edenem ve čtyřicátých letech a nacházení podobných pocitů důležitosti, záliby i hořkosti,“ shrnul to komentátor Anthony Seldon. Minusy loni vyjádřil lídr konzervativců Cameron: „Premiér udělal velkou chybu, když ohlásil svůj odchod. Od té doby to jde s jeho autoritou z kopce.“
Ve Francii naopak jako by odcházející lídr možného nástupce podrážel. Platilo to o de Gaullovi i o Chiracovi. Už jako premiér si Chirac všiml, když mladý Sarkozy na stranickém kongresu hřímal: „Být mladým gaullistou znamená být revolucionářem!“ - „Jsi stvořen pro politiku,“ zněla Chiracova odpověď, ale za dvacet let bylo vše jinak.
Když Sarkozy v roce 1995 nepodpořil Chiracovu prezidentskou kandidaturu, stal se z nadějného nástupce, ba rodinného přítele (byl svědkem na svatbě Chiracovy dcery) hlavním sokem v rámci gaullistů. Letos tak Francie zažila nefalšovaný přelom. Ač gaullistu Chiraca vystřídal jako prezident gaullista Sarkozy, země se odpoutala od modelu, který jí svazoval reformní ruce. Nástupce v Elysejském paláci tak nekultivoval sám Chirac, ale spíše hlas veřejnosti.
Podobnost nikoli náhodná
Německo je země pořádku, odpovědnosti a „štábní kultury“. V čele SPD stál Willy Brandt dlouhých dvacet tři let, leč po něm následuje nepříliš zapamatovatelný zástup -jen za poslední tři roky tři lídři, tak jako v ČSSD. V čele CDU stál Helmut Kohl ještě delších dvacet pět let, jenže Angela Merkelová je u vesla už od roku 2000, jen o dva roky méně než Mirek Topolánek. Že by si ji Kohl vychoval?
Až tak cílevědomé to nebylo. Jisté ovšem je, že v situaci, kdy se kolem Kohla tlačili zkušení konkurenti a možní nástupci, mladá politička z bývalé NDR působila jako nepopsaný a tvárný list. Kohl k ní přistupoval spíše otcovsky než politicky a mohl si myslet, že „děvčátko“ (tak jí říkal) bude méně problémový nástupce než ambiciózní Wolfgang Schäuble. Stalo se, ač trochu jinak.
Když v roce 1999 vychází najevo aféra s nečistým financováním CDU, „děvčátko“ se zachová rázně a veřejným dopisem (otištěným v listu FAZ) vyzve straníky, aby se od Kohla distancovali. Čtyři měsíce poté je Merkelová zvolena předsedkyní CDU a o šest let později se stává kancléřkou.
Merkelová uchovala Kohlovo dědictví, ale s jasným odstupem, shrnují německá média nástupnictví v CDU. Nepřipomíná nám to něco a někoho? Snad i proto Klaus plísní „ekologistku“ Merkelovou, zatímco Topolánek s ní problémy nemá. Možná ale jednou bude mít problémy se svým nástupcem v ODS. V jaké partě ho hledat? V té pražské, co „dodává hlasy“? V té moravské, co „dodává funkcionáře“? Nebo hledat nepopsaný list?
V Česku se tradice nástupnictví teprve vytváří. Masarykem se sice každý zaklíná, ale v praxi nese úspěchy i zdejší plebejství. Stačí si vzpomenout, proč si vlastně Zeman vybral Špidlu: Má nejmenší deficit inteligence, řekl tehdy s jemnocitem sobě vlastním.
LN Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
