Ruský vládce Vladimir Putin využil sedmdesáté výročí začátku druhé světové války k tomu, aby světu plasticky vysvětlil vlastní „poučení z dějin“. Při návštěvě Polska školil hostitele i světové lídry o tom, jaké mají vyvodit důsledky z chyb, jichž se jejich státy dopustily v minulosti. Důraz kladl na „objektivní“ přístup k dějinám, vyzýval ke skoncování s černobílým viděním světa. „Pokud si někdo klade za cíl najít v té staré a již plesnivé housce nějaké rozinky pro sebe a všechnu plíseň nechat jen jednomu účastníku tohoto (historického) procesu, nevznikne z toho nic dobrého,“ uvedl doslova.
Polští politici kupodivu vesměs přijali Putinovu lekci coby důkaz jeho snahy o vzájemné usmíření, vůdce opoziční levice Leszek Miller dokonce mluvil o Putinově „moudrosti“. Podnětem k těmto radostným úvahám se stala skutečnost, že ruský premiér uznal „nemorálnost“ sovětsko-německého paktu Molotov-Ribbentrop o neútočení, který obsahoval dohodu o dělení Polska mezi Hitlerovo Německo a Sovětský svaz Josifa Stalina. Rozvádění Putinových tezí Pokud ovšem Putinovu chválenou tezi odsuzující pakt s Hitlerem posuzujeme v „celém kontextu“, jak on sám nabádá, působí poněkud méně skvěle. Na stejnou úroveň jako sovětsko-německý pakt totiž jedním dechem kladl i mnichovskou dohodu, kterou uzavřely s Hitlerem západní státy v údajné snaze přesměrovat německou agresi směrem na východ. Tyto státy ruský vůdce vyzývá, aby podobně jako Rusko přiznaly svou chybu, a to nikoliv jen rétoricky, ale „na úrovni politických rozhodnutí“.
Onou kýženou katarzí přijatou na základě Putinova poučení z dějin by měl být příklon k ruskému návrhu na nový systém kolektivní bezpečnosti. Jednou z jeho nosných idejí je odklon od Ruskem tolik kritizované politiky „dvojích standardů“, kterou vůči němu údajně uplatňují západní státy. O co jde, promptně vysvětlil šéf putinovské diplomacie Sergej Lavrov. Proti smyslu ruského výkladu dějin a takto pojaté kolektivní bezpečnosti například je, když západ Moskvu obviňuje z agresivní politiky vůči Gruzii. Takto si, pánové, usmíření nepředstavujeme, sdělil Lavrov. Ten vidí právě v kritice ze strany Západu potvrzení dělících linií a „blokové“ politiky, která stála i za rozpoutáním hitlerovské agrese.
Lavrov i další ruští politici jdou ve svém rozvádění základních Putinových tezí ještě dále, než to učinil sám premiér v projevech adresovaných západoevropským uším. Doma již rozjeli kampaň proti „falzifikacím historie poškozujícím národní zájmy“ a zřídili k tomu speciální komisi při úřadu prezidenta Dmitrije Medveděva. Šéf komise Sergej Naryškin, již zmíněný Lavrov, ale například i předseda horní sněmovny ruského parlamentu Sergej Mironov bojují, jak si všiml list Nězavisimaja Gazeta, proti „nepřátelskému“ výkladu dějin druhé světové války podobnými argumenty jako autoři stalinské propagandistické brožurky Falzifikátoři historie z roku 1948. Naryškin tak téměř doslova opakuje staré sovětské tvrzení, že se Rusku „provokativně vnucuje morální vina za ony události a staví se ideologická základna pro vznášení různého rodu kompenzačních nároků“.
Rozinky ze stalinské housky Jestliže tedy Putin pro někoho zdánlivě překvapivě mluví o morální nepřijatelnosti paktu Molotov-Ribbentrop, ale současně klade přinejmenším na stejnou úroveň morální mnichovské selhání západních států, potvrzuje jen tuto oficiální linii boje s „přepisováním historie“. Svou trpkou číši si ostatně museli vypít i hostitelští Poláci, kterým ruský vůdce připomněl jejich spoluúčast na rozchvácení Československa v roce 1938, a jeho bývalí kolegové z ruské rozvědky k tomu doplnili i obvinění tehdejšího polského ministra zahraničí Józefa Becka z přípravy protisovětského spojenectví s Hitlerem.
Putinovi lidé tak fakticky dělají to, co jejich šéf verbálně odsuzuje. Ze staré stalinské housky pro sebe vyškrabávají rozinky a plesnivé kousky s gustem házejí západním směrem. Putin se v Polsku pochlubil, že „právě díky postoji mé země se podařilo odstranit skutečnou i virtuální berlínskou zeď“. Jemu samému se ale idealizováním „sovětské slávy“ spíše daří posilovat hradbu dávných ruských předsudků vůči nepřátelskému světu okolo. Skutečnost, že diktátor Stalin se těší velké přízni ruských občanů včetně těch mladých či že se doslova kultovním filmem stal protizápadně laděný snímek Zánik impéria aktualizující téma pádu byzantské říše, svědčí o jediném: imperiální ambice berou vrch nad jakýmkoliv poučením z dějin.
O autorovi| Pavel Máša, novinář
