Slavný izraelský biolog Amotz Zahavi proslul svým „principem handicapu“: teorií o tom, že ocasy pávů, parohy jelenů a další naddimenzované a v podstatě překážející ozdoby samců různých živočichů se udržují a zvětšují proto, že neomylně signalizují samicím, že ten či onen samec musí být zcela mimořádně zdatný, když s takovouto zátěží nejen nezahynul, ale jakž takž funguje. Toto mínění, které pro svět zvířat nesdílím, je ale velmi platné ve světě lidí a nepochybně je ozvěnou zkušeností Zahaviho předků, nasbíraných po ghettech za mnoho generací: pokud už se někomu podaří vyniknout se žlutým znamením na oděvu, ten už musí být...
V jistém smyslu to platí pro různé minority etnické, náboženské i sexuální a také pro jednu, která na svou emancipaci teprve čeká. Je to minorita jedinců nadaných. V evropských kontextech se jí nikdy zvlášť nedařilo, neboť úřad našeho typu je vždy už jaksi dopředu připraven jednak na tupou zlovůli ze strany svěřeného stáda, jednak dbá na to, aby udržel krok podle nejpomalejších. Skutečná katastrofa začala ovšem až první světovou válkou, kdy celá jedna generace byla bez rozmyslu pobita u různých Verdunů. A pak už to všechno šlo ráz na ráz - rasový či třídní původ jako nové ekvivalenty urozenosti zastínily na několik dekád vše ostatní a nepohodlný jedinec mohl mluvit o štěstí, když namísto nějakého hyperkvalifikovaného zaměstnání skončil v lomu, a ne rovnou na Kolymě.
Po pádu nacismu a posléze komunismu se zdálo, že toto nebezpečí je zažehnáno, zvláště při všeobecném hospodářském bujení. V drsné a prvoplánové podobě je to jistě pravda, ale při bližším pohledu se ukazuje, že dušení talentovaných jedinců neustalo, jen na sebe vzalo jiné podoby. Je to o to horší, že zatímco u Fordova pásu byla jakákoli mimořádnost přesahující několik do série zapojených neuronů opravdu přítěží, postindustriální informační společnost na takovýchto jedincích stojí. Ti, kdo kdysi oprávněně lkali nad zmarněnými talenty chudých dětí, zapšklých někde na poli či ve fabrice, by mohli v jiné formě ve své litanii pokračovat.
Byl jsem nedávno ve výboru jisté nadace, podporující problémové studenty, umožňující jim za značných lidských i finančních investic dokončit střední či vysokou školu, a nahradit jim tak třeba handicapy z rodinného prostředí. To je jistě záslužné a nechci to zpochybňovat. Když jsem však přišel s nápadem, že by bylo dobře podporovat i studenty mimořádně nadané a k bídným stipendiím jim něco přidat, ukázalo se, že je to zcela nemožné, neobhajitelné atd. Už nejsem ve výboru jisté nadace, protože jako vysokoškolský učitel vidím těžiště své činnosti nikoli v konání milosrdenství, ale v podpoře onoho zlomku procenta mimořádných v populaci, na nichž stojí budoucnost, byť se to tak nezdá - hračičky brněnského mnicha s hrachem se taky jevily jako pobloudilost.
Jistě se mohou ti, kdo se cítí být podpory hodnými, ucházet jinde a cvičit si svou ranou byrokratickou iniciaci - hlady nezahynou, ale to dnes nikdo. Jako by se opakovala agrotechnická situace, kdy hlavní kultura na poli, řekněme zelí, z generace na generaci potřebuje stále více ochrany, zatímco plevele, zocelené stále většími dávkami herbicidů, chtě nechtě sílí. Smutné je to, že těmi „plevelnými“ jsou i nadále ti mimořádní.
I v naší společnosti je v poněkud zastřené formě patrný jev, který jsem viděl několikrát v Indii v podobě brutální: dítě, kterému žebrácký gang usekl obě ruce, přece jen něco vyžebralo, zdravému nedal nikdo nic. Účelové sebepoškozování žebráků v Německu popisuje už Martin Luther. Dokud se někdo nezačne chovat jako „problematický“ a tím eo ipso hodný pozornosti a podpory, je na něj nahlíženo jako na součást stáda, vhodného tak nejvýš k pravidelnému stříhání.
Dnes už sekularizovaná, dříve křesťanská zásada pomoci slabším je jistě přikázáním centrálním, ale povede-li, jak trendy celoevropsky ukazují, k zanedbávání zdravých a nadaných, na nichž společnost, ať chce, nebo nechce, stojí, je to hodno hlubokého zamyšlení nad budoucností. Současné hospodaření lidskými zdroji se jednou bude jevit stejně absurdně plýtvavým jako někdejší pobíjení bizonů na Velkých pláních, kdy si z hromady mršin občas někdo kousek odřízl a zbytek nechal hnilobě na pospas. Zásoby se v tomto směru tenčí a problematický je i „dovoz“ talentovaných jedinců, opatření samo o sobě už nouzové.
Nejde zdaleka jen o podporu finanční, možná by jen stačilo probudilejší vrstvy národa neutloukat jednotným chodem administrativy, která je nastavená tak, jak zmíněno v úvodu. Řekněme, že by si občan mohl vybrat ze tří různých stupňů dozoru (němčina má pro to pěkný a špatně přeložitelný výraz Bevormundung), kde by byla nějak odstupňovaná míra „svobody“ i „jistot“: v nejpřísnější kategorii by mu řekněme kontroloval úřad i zacházení s penězi a jejich vydávání, v nejmírnější by byly různé kompetence, třeba placení rozmanitých „pojištění“, ponechány jeho odpovědnosti. Na každý pád bych dnes v kůži svých nadaných studentů být nechtěl.
"Dokud se někdo nezačne chovat jako „problematický“, a tím eo ipso hodný pozornosti a podpory, je na něj nahlíženo jako na součást stáda, vhodného tak nejvýš k pravidelnému stříhání"
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
