Také spisovatel Jaroslav Putík v nedávném rozhovoru připustil, že vychází současnému trendu rozsahem svých textů vstříc, ovšem i z osobních důvodů: „Na román už si netroufám – také proto, že pohlcuje to nejvzácnější, co máme: čas. Čas autora, čas čtenáře. Odtud má záliba v minimalismu a v krátkých formách.“
Proto také spatřil světlo světa další soubor jeho krátkých textů, v jehož úvodu autor píše: „Rozhodl jsem se smést prach, který vzniká při spisovatelské robotě. Jaký je to prach, se teprve uvidí.“ Beneš jako barový povaleč?
Jaroslav Putík (1923) začínal jako novinář a publikoval rovněž několik knih reportáží. Jeho první beletristickou prací byla novela Zeď (1962), v níž se vrátil k osobním prožitkům vězně koncentračního tábora Dachau. Tam byl po pobytech v několika žalářích uvězněn až do konce druhé světové války proto, že byl členem odbojové organizace, kterou udal zrádce.
Na konci 60. let autor vydal rozsáhlý román Smrtelná neděle. Za normalizace ale už mohl publikovat pouze v samizdatu a v exilu. K úspěšným titulům patřil román Muž s břitvou (1984) dále Volný let voliérou (1988), Proměny mladého muže (1993) či dosud poslední román Plyšový pes (1996).
Zdálo by se, že letos pětaosmdesátiletý autor již to důležité napsal a dalšími knihami se jen udržuje ve spisovatelském stavu. Dokonce by se dalo očekávat, že texty ze Zlatého ptáka budou vznešeně nudným psaním, v němž se tu a tam mihne pohoršení nad současným světem, za nímž bude stát pocit nedostatečného uznání.
Ale to ne, Jaroslav Putík je totiž velmi citlivým pozorovatelem prchavé přítomnosti – člověkem, který nemá všechny názory už dávno hotové. Nadto si často také nebere servítky, třeba v textu s názvem Drzost: „Z čeho se mi zvedá žaludek. Čtu placený inzerát v LN oslavující prezidenta Emila Háchu, ,který se neválel v londýnském bezpečí, ale stál bestii tváří v tvář‘... Z Eduarda Beneše je rázem barový povaleč a nikdo nezařve: Držte huby!“
To editor Vladimír Justl v nyní vydaném knižním rozhovoru Ozvuky času... projevuje názor naprosto odlišný. Přiznává, že patří k těm, „kteří nemají Beneše v lásce“, a dodává: „A když se to stalo s tím Háchou, a on tak brzy umřel, napadlo mě: Ano, další důkaz existence boží. Bůh nedovolil, aby tohoto muže soudili a potom zavřeli.“ „A co Švejk, to je ti málo?“ V jiných případech se Jaroslav Putík spokojí pouze s výmluvným konstatováním: „Herečka Fialová o Václavu Havlovi: ,Ty jsi beránek boží, snímáš hříchy.‘ Tuto pitomost pronáší s vtíravě laskavým úsměvem a s nábožným zanícením v očích.“ Nebo: „Karel Hvížďala si stěžuje, že v české literatuře chybí velký román. A co Švejk, to je ti málo?“ Ale aby to zas nevypadalo, že autor je jen nemilosrdným kritikem. V některých textech se rovněž vrací k vlastní pohnuté historii, a tak vzpomíná na maminčinu návštěvu ve věznici, či přemítá o srovnání Dachau s Osvětimí...
A zcela na druhém pólu stojí vtipné momenty. V oddílu Střípky najdeme humorně vyznívající věty: „Vydávala se za femme fatale. Nikdo si toho nevšiml.“ či „Jeho tvář připomínala vybledlou fotografii starého zájezdního hostince.“ Nevšední postřeh potom autor projevuje v zachycení tohoto dialogu: „Policista vyslýchá podezřelého: ,Máš nějaké přízvisko?‘ ,Mám, říkají mi Black Sugar.‘ ,Já ti dám Black Sugar, říkají ti Vocas!‘“
Abychom se tedy vrátili na začátek recenze. Texty ze svazku Zlatý pták jsou sice kraťoučké a na jejich přečtení často stačí pár vteřin, to ale neznamená, že by se jednalo jen o jakýsi flirt. Zaprvé totiž člověku uvíznou v mysli a zadruhé jde o knihu, v níž je dobré si číst i opakovaně – je to půvabný prach. Zlatý pták pak mimochodem také ukazuje, že propast mezi touto spisovatelskou generací a současnými čtenáři ještě nemusí být vždy tak hluboká.
HODNOCENÍ LN **** Jaroslav Putík: Zlatý pták
Torst, Praha 2007, 132 stran
