Když Václav Havel přirovnal výrobu pro výrobu ke koncentráku, schytal to ze všech stran. Ale v jádru měl pravdu. Podobně se můžeme dívat i na horské kamzíky v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. Jistě, jsou tam nepůvodním, před sto lety vysazeným druhem, a chceme-li přírodu v původním stavu, být by tam vlastně neměli. Ale proč se za jejich uchování staví především myslivci? Nedívají se právě oni na chov kamzíků jako na výrobu pro výrobu?
Ochranáři radí kamzíky vystřílet. Myslivci je chtějí uchovat proto, aby je mohli střílet - vybrané kusy, podle kvóty - napořád. Jistě, jsou tu pravidla hry, ty nejsilnější kusy darwinovsky přežijí a má to daleko třeba k průmyslovým velkochovům slepic. Ale stejně - nevidíte v tom mysliveckém přístupu takový malý chovný koncentráček?
S nepůvodními druhy je potíž, což platí pro rostliny, zvířata i lidi. Dnes se nosí původnost. Ale kdo na ni sází na sto procent, ať se odstěhuje na Island. Geneticky téměř homogenní Islanďané prodali databanku své DNA do Ameriky. To my, středoevropské směsky, si dovolit nemůžeme. Kdybychom chtěli být důslední, museli bychom se vzdát i obilí - vždyť je to tráva vyšlechtěná deset tisíc let před Kristem někde v Přední Asii.
Jaký vztah k nepůvodním druhům zvolit? Obecný recept neexistuje. Snažíme se bojovat s bolševníkem, který sem zavlekl milovník botaniky kníže Metternich, ale marně - bolševník se šíří už nespočetně. Tak to zkoušíme spočítat těm druhům, které spočítat lze, třeba horským kamzíkům. Pro spravedlnost budiž řečeno, že jim je fuk, zda na ně střílí myslivci, nebo ochranáři.
Čtěte „Ochranáři chtějí...“ na straně 3
