Praxe ukazuje, že ekonomicky optimální daňový model není politicky prosaditelný
Jak má vypadat dobrý daňový systém? Mají být daňové sazby rovné, či progresivní? Jak souvisí daňový systém s hospodářským růstem a prosperitou finančního trhu?
Tyto otázky si kladla celá řada ekonomů. Klasikem v tomto směru byl britský matematik Frank Plumpton Ramsey (1903-1930). Génius Ramsey během svého krátkého života stačil publikovat několik skvělých prací z matematiky, filozofie a ekonomie. V roce 1927 publikoval odpověď na otázku, kterou formuloval slavný britský ekonom Arthur Pigou: Jak vybrat daný objem daní, aby občané utrpěli co nejmenší újmu, tj. co nejmenší ztrátu užitku?
Ramsey formuloval odpověď, která teoreticky řeší problematiku nepřímých daní z prodeje zboží. Daně snižují užitek spotřebitele tím, že zvyšují cenu zboží. Když je nějaké zboží kvůli dani dražší například o devatenáct procent, užitek spotřebitele poklesne o objem zboží, který si nekoupí kvůli dani. Nyní nastupuje termín cenová elasticita neboli pružnost. Zboží s vysokou pružností reaguje silněji na růst cen: když ceny v důsledku daní vzrostou o jedno procento, spotřeba poklesne o více než jedno procento.
Frank P. Ramsey matematicky odvodil, že celkový pokles spotřebitelského užitku je minimalizován tehdy, když daňové sazby na různé druhy zboží jsou nepřímo úměrné cenové elasticitě. Tento poznatek na první pohled není příliš praktický. Mezi zboží s vysokou elasticitou patří především luxusní předměty, zatímco nízká elasticita je typická například pro základní potraviny.
Stěží se na světě najde vláda, která by na francouzské parfémy, švýcarské hodinky nebo na belgické pralinky uvalila nižší DPH než na chléb, maso a mléko. Ekonomická optimalita je zde v přímém protikladu k elementárnímu smyslu pro politickou průchodnost. Jako ideální kompromis mezi politikou a ekonomií vychází DPH s jedinou sazbou. Nicméně spotřební daně z alkoholu, tabáku a pohonných hmot - typických komodit s nízkou cenovou elasticitou - jsou praktickým přitakáním Ramseyově myšlence.
Ramseyovým pokračovatelem se stal James Mirrlees (narozen 1936, Nobelova cena 1996). Mirrlees původně nevycházel z Ramseyova modelu: snažil se odvodit vlastní model pro optimální strukturu progresivní daně z příjmů. Mirrlees nicméně rovněž pracoval (mimo jiné) s elasticitou mezního užitku a výsledek měl podstatné rysy velmi podobné. Mirrlees sám suše uvedl: „Očekával jsem, že provedu rigorózní analýzu zdanění příjmů, abych poskytl argument pro vyšší daňové sazby. Nestalo se tak.“
Překvapivým výsledkem Mirrleesovy teoretické práce byl závěr, že optimální mezní sazba daně nerostla monotónně s příjmem -od jisté příjmové hladiny klesala asymptoticky k nule. Tím není řečeno, že by nejbohatší lidé neměli platit žádné daně: Mirrleesovi pouze vyšlo, že mezní sazba používaná na příjmy od určité úrovně má být nulová. Do této úrovně nikoli. Proč? Nulová mezní sazba pro vysoké příjmy má pobídkový efekt. Ti, kdo se dostanou do nejvyššího pásma, zaplatí již dost daní v nižších pásmech.
Husí kůže na tělech levicových i pravicových politiků
Nicméně ani zde není ekonomicky optimální výsledek politicky prosaditelný. Představa, že by nejvyšší daňové sazby platily střední příjmové skupiny, vyvolává husí kůži svorně na tělech levicových i pravicových politiků. V praxi tuto odvážnou myšlenku uskutečnily pouze švýcarské kantony Obwalden a Schaffhausen. Spolkový soud jim však nedávno degresivní daňovou strukturu zakázal, takže oba kantony přecházejí na rovnou daňovou sazbu.
Zcela jiná situace panuje u daní z příjmů právnických osob. Zde jsou daňové prázdniny nebo dokonce negativní daně (= peněžité i nepřímé dotace pro velké investory) na denním pořádku téměř všude. Nikdo se nediví, když velké firmy natahují dlaň, namísto aby platily daně. Zde se Mirrleesova myšlenka rovněž uplatňuje. Též bývá obvyklé, že daně z příjmů právnických osob mívají podstatně nižší sazby než daně z příjmů fyzických osob. Firmy vykazují vyšší elasticitu než jednotlivci. Z tohoto důvodu optimální mirrleesovská daň z příjmů podílových fondů konverguje k nule, neboť portfoliové investice vykazují nejvyšší daňovou elasticitu vůbec.
Optimálním kompromisem mezi Mirrleesem a politikou je rovná daňová sazba. Otázkou je, zda v České republice někdy může zvítězit ekonomie nad populismem. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění na zakázku LN většina dotázaných (54,2 procenta) preferuje vyšší sazby pro vyšší příjmové skupiny, zatímco 28,6 procenta je pro rovnou sazbu daně. Závist je mocná čarodějka.
***
Daně z příjmů právnických osob mívají podstatně nižší sazby než daně z příjmů fyzických osob. Firmy vykazují vyšší elasticitu než jednotlivci.
O autorovi| Pavel Kohout, ředitel pro strategii, Partners pavel.kohout@partnersgroup.cz
