Přečetl jsem si včera na titulce LN, že „Češi se těší, že se Biden omluví za radar. Asi marně.“ Je na tom sdělení cosi hodně výstižného, ne nutně ve vztahu k americkému radaru.
V tom konstatování českého těšení se na omluvu sebe i krajany docela poznávám. Zná tady snad někdo větší rozkoš, než jakou přináší okamžik, kdy někdo ve světě, nejlépe však svět celý, pro ten případ zastoupen ředitelem zeměkoule, sezná nějaké svoje pochybení a konečně to na nás s plnou parádou vybalí? Sorry, Češi. Fakt sorry. Razím pro ten stav ducha pracovní diagnózu hodný Honza ve zlém světě, pěkně je vyjádřen v množství písní a dalších uměleckých děl, veřejných vystoupeních předních osobností. Projevuje se mírným rozšířením zornic, jejich upřením do ztracena, přesněji řečeno do hlubin, ztišením hlasu, který získá trochu zraněný, přesto však mužný témbr, a nezadržitelnou tendencí k monologu na téma – tak strašně moc se divím zkaženosti světa, lidstva, sousedů, až se tomu někdy divit přestávám, jsem prostě takový. Nicméně dobře vím, že svět a další jmenovaní mi dluží přinejmenším omluvu. Ve své moudrosti jsem však nahlédl, že se jí od těch grázlů bez páteře nedočkám. To ale nevadí, marnost toho těšení jen zesiluje slast z prožitku křivdy, o niž jde především. Vnecelých šedesát let starém případě zatčení Miroslava Dvořáčka a úlohy, kterou v něm prý sehrál Milan Kundera, se rok po zveřejnění objevily nějaké nové informace. Silnými názory, jež obě strany vyhroceného sporu zastávají, nijak nepohnuly – a asi ani pohnout nemohly.
Možná by všichni byli nejradši, kdyby ta kauza už byla uzavřená, těžko ale říct, co by tou tečkou mělo být. Byli by spisovatelovi obránci spokojeni, kdyby ty inkriminující dokumenty byly oficiálně prohlášeny za nedostatečné, neposkytující jistotu, a média se Kunderovi omluvila? Bude stejný standard jistoty nadále požadován i při posuzování dalších drobných epizod té ošklivé české historie minulého století? Všech těch větších či menších selhání, omylů, někdy taky zločinů? Měli by aktéři těch malých dějin – ať už v životě dosáhli slávy, nebo ne – zůstat nadále bezejmenní, protože není cesta, jak po všech těch letech, navzdory nedostatečnosti úředních záznamů a klamavosti lidské paměti, zjistit pravdu o skutcích a jejich okolnostech – motivacích a prožitcích těch, kdo konali?
A co chtějí ti, kdo chování Milana Kundery kritizují? Aby se spisovatel kál a omluvil? Před kým a komu? Mně tedy žádnou omluvu nedluží, nemá morální povinnost mi cokoliv vysvětlovat. To zatčení na studentských kolejích je i po všech těch desetiletích věc aktérů té události – zatýkaných, zatýkajících, oznamujících. I v tomhle směru Milan Kundera dodržuje mlčení. Kdysi napsal, že nic nebude odpuštěno, všechno bude zapomenuto. Teď jako kdyby usiloval o to, aby se tahle maxima potvrdila. Zvláštní volba. Jeho volba.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
