Klobouk dolů, kamaráde, žes jednoduše svým zrozením dokázal smést jediné krédo, které mě kdy drželo při životě. Já, kterého popadal děs jen z monotónního běhu dní, já, který bych neváhal otevřít brány pekelné, abych tak smrtonosnému nebezpečí unikl, právě já musím mít syna, který si pochutnává na exotických plodech kdesi u Kanaků. Nic snad lépe necharakterizuje životní postoj typicky „rezovského hrdiny“ než toto ironické povzdechnutí, jímž starý židovský otec-bojovník symbolicky láme hůl nad civilizací změkčilým synem. Francouzská herečka, dramatička a spisovatelka Yasmina Reza (* 1959) totiž svá díla zalidňuje především podobnými postavami hrdých morousů. Problémy dnešní mládeže tuto komerčně veleúspěšnou autorku příliš nezajímají a nad nějakým „ženským psaním“ jen rozpačitě krčí rameny.
Silné „zaujetí staršími muži“ patrně pramení již v autorčině dětství prožitém v luxusně kosmopolitním prostředí pařížské inteligence. Yasmina se narodila maďarské pianistce uprchnuvší do Francie před komunistickým režimem a židovskému inženýrovi s rusko-íránskými předky. Sugestivní (a značně zidealizovaný) portrét domova, který Reza několikrát předhodila dychtivým novinářům, nápadně připomíná šlechtické salony z Proustových románů: duchaplné konverzace pánů, rafinované toalety dam, přijímací pokoj hemžící se světovou elitou, soukromé koncerty a výstavy... a nad tím vším trůnící portrét velikého Beethovena, „jediného pravého muže“, „ideálního a grandiózního mizantropa“ se sveřepě svraštěným obočím.
Není divu, že s žádným dalším prostředím už se tato „stará mladá“ dáma nikdy nesžila. Neutěšené univerzitní paneláky v Nanterre, kde několik semestrů studovala divadelní vědu a sociologii, ji fyzicky odpuzovaly. Mezi mladé konzervatoristy se nezačlenila prostě proto, že ji tato vysněná škola nikdy nepřijala. A tak začala Yasmina Reza vytvářet vlastní nostalgický svět, psát vlastní divadelní hry. Již za první z nich, Rozhovory po pohřbu (1987), získala Moliérovu cenu. Celosvětovou proslulost jí pak zajistila inscenace Kumšt (1994), dnes přeložená do pětatřiceti jazyků.
Kritici na „rezovském dramatu“ oceňují zejména umění konverzace, onen výstižně nedoslovující jazyk prokládaný významnými odmlkami, které dodávají jednotlivým replikám notnou dávku „mužného sarkasmu“. O tom, že geniální „starší pánové“ současného divadla a kinematografie své Yasmině rychle porozuměli, ostatně výmluvně svědčí i autorčin pomyslný fanklub čítající jména takových hvězd, jako jsou Sean Connery (vážný zájemce o práva na filmovou verzi Kumštu), Al Pacino či Robert de Niro.
Samuel proti všem
V druhé polovině 90. let se Reza začala věnovat i próze a vydala sbírku povídek. Jedna z nich (Dvacet čtyři), věnovaná mezigeneračnímu konfliktu otce se synem, se následně rozrostla až na autorčin první román Zoufalství (1999). Kniha je nekonečným monologem třiasedmdesátiletého Samuela, kterému rodina celá naše moderní doba postupně přerostly přes hlavu. Jeho „příšerně pozitivní“ manželka Nancy našla k stáru nový smysl života v péči o druhé, a tak hýčká služebnictvo, na ulici mává transparenty podporujícími jakousi africkou bojůvku („od té doby, co miluje povstalce v Mali, nemá už ráda mě“) na zatrpklé tirády své drahé polovičky odpovídá politicky korektními názory z novin. Přítel z mládí už také stihl načichnout novodobým slovníkem „tolerance“ a „relativních hledisek“ přiznávajících každému jeho díl pravdy, takže pro staré dobré slovní souboje, jimiž si bývalí kohouti tak rádi krátili čas zbývající jim do smrti, se stal zcela nepoužitelným. A jako dovršení všeho neštěstí Samuelův vlastní syn, jediný dědic a následník v židovské posloupnosti, nemá v osmatřiceti letech nic jiného na práci než „být šťastný“, tedy užívat si života“, utrácet peníze za cestování po exotických krajích a klidně si „vegetovat“ bez přílišných závazků či emocí. Jediný Samuel se nehodlá „adaptovat“ na nové poměry a s vytrvalou zarputilostí křísí sebeskrovnější zbytky onoho dávno zaniklého světa, v němž muži ještě byli nemilosrdnými bojovníky, fanatickými proroky či neúnavnými donchuány ochotnými zemřít vášní pro ona neodolatelně koketní a bezradně slabá stvoření, kterým se říkalo ženy. Jak dnešní mladí mužové, tyto „luxusní slepice“ dřepící v závětří, vlastně mohou žít „poklidném blahobytu na základě nulové ctižádosti“? A zač stojí takové konsenzuální domácké pohodlí beze všeho duševního neklidu, bez snahy cokoli měnit či vynalézat, bez onoho neustálého kolotoče vítězství a proher, nadějí i zoufalství, veřejných triumfů a soukromých políčků, které formovaly celé generace našich slavných předků? Vzhledem k tomu, že čtenář má k dispozici jen Samuelovu výpověď (zbytek rodiny se v knize nikdy nedostává ke slovu), nemůže si ověřit, do jaké míry hlavní hrdina klame tělem. Jde skutečně o starého lva, hrdého židovského patriarchu se vznešenými touhami a cíli („je třeba přít se s Bohem, aby k nám přišel“), který se právem pohoršuje nad morální ubohostí svého zbabělého potomka? Nebo máme tu čest s vysloužilým machistickým despotou donekonečna opakujícím klišé o starých zlatých časech a chrlícím trapně silácké výpady (například o vnukovi: „byl bych raději, kdyby se stal tyranem než nějakým odborově organizovaným buzíkem“)? Tragický Jeremiáš poeticky lamentující nad všeobecným úpadkem, nebo nesnesitelně bolestínský remcal s rasistickohomofobními sklony?
Vybírala jemný pudr
Díky stylistické virtuozitě celého monologu se čtenář přiklání tu k jedné, tu k druhé variantě. Samuel nás svým zkostnatělým konzervativismem a cynickými tirádami chvíli dopaluje, ale hned nato spolehlivě dojímá svou stařeckou bezbranností, jakousi neotesanou, až dětsky umanutou otevřeností, s níž přistupuje ke světu. Ještě před chvílí se neurvale utrhl na manželku a už se slzou v oku vzpomíná, jak tatáž svůdně magická víla kdysi celou hodinu v parfumerii obchodního domu „vybírala jemný pudr“. Stejně tak po těch nejhorších nadávkách adresovaných nezdárnému synátorovi následuje pateticky nešikovné vyznání: „Ať mě obejme, ať mi řekne, pojď, tatínku, vezmu tě s sebou, ...vydrhnu ti hrob, jako tys drhnul hrob svého otce, vezmu na to kartáč několikrát do roka, kámen bude jen svítit a ty mi budeš udílet pokyny a budeme se smát...“ Román Yasminy Rezy bezpochyby patří k těm nejpůsobivějším a lidsky nejuvěřitelnějším sondám do života starých lidí, jaké byly v poslední době napsány. Vždyť za vším tím hořekováním po dávno zašlých časech se ve skutečnosti skrývá obecná žízeň po životě, lítost nad navždy ztracenými příležitostmi a notná porce generační závisti. Kdyby měl Samuel před sebou tolik let jako jeho syn, nepromarnil by už ani minutu a udělal by (tentokrát!) ze svého života veledílo. Hrdinskou epopej! Proč jen to ti „dnešní mladí“ nechápou?
***
BELETRIE
KNIHA TÝDNE
Zoufalství
Yasmina Reza Přeložila Zdenka Kovářová. Doslov Jovanka Šotolová. Vydalo nakladatelství Agite/Fra, Praha 2007. 116 stran.
O autorovi| EVA VOLDŘICHOVÁ BERÁNKOVÁ, Autorka je romanistka, vyučuje na FF UK
