Záhadou stále zůstává, o jaké těleso se jednalo. Nepodařilo se najít dopadový kráter (i když někteří vědci doufají, že se to nakonec podaří), který by poskytl „hmatatelné“ odpovědi. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že šlo o těleso, které se rozpadlo ještě v atmosféře.
Proto se na čelné místo seznamu podezřelých zařadily komety složené především z ledu. Tuto hypotézu (jednu z mnoha) se zdá podporovat i pozorování na celé řadě míst na severní polokouli: už necelých 24 hodin po tunguzské události se na večerní obloze objevila výrazná svítící oblaka.
Tato tzv. polární mezosférická oblaka tvoří krystalky ledu ve výškách kolem 80 kilometrů. Za normálních okolností jsou neviditelné. Pokud jsou ovšem (při západu či východu slunce) nižší vrstvy atmosféry z pohledu pozorovatele stále skryty ve stínu, zatímco do „svítících“ oblak se opírají paprsky naší hvězdy, tyto vysoké mraky jasně vystoupí proti tmavému okolí.
Kdyby se v případě tunguzského meteoritu jednalo o ledovou kometu, lze si poměrně snadno představit, že horní vrstvy atmosféry by byly plné ledu. Situace by tak byla skutečně velmi příznivá pro vznik svítících mračen.
Tato teorie ovšem má háček. Pozorovaná mračna se trochu předbíhala před vědeckými odhady. Odborníci si jen těžko dokázali představit, že by krystalky ledu z výbuchu na Tunguzkou během necelého dne doputovaly až nad okouzlenou a trochu vystrašenou severní Evropu.
Ale to je jen malou představivostí vědců, tvrdí společně s kolegy Michael Kelley z Cornellovy univerzity. Podobně rychlé „přesuny“ ledových krystalků se v 80 kilometrech nad zemí dějí často, tvrdí vědci v práci přijaté do časopisu Geophysical Research Letters. Třeba při startech raketoplánu.
Vědci své tvrzení zakládají na pozorování satelitů. Podle některých se zdá, že zplodiny z hoření raketových motorů strojů NASA se dokázaly během několika dní přesunout o celých 8000 kilometrů a vyvolat vznik svítících oblaků nad oblastí jižního pólu.
To znamená, že v této výšce se patrně mohou vyskytovat ohromné víry a stálá proudění, domnívají se autoři článku. I když tyto jevy zatím nikdo nedokázal změřit. Naše dosavadní znalosti o horní části mezosféry, která sahá do cca 80 až 85 kilometrů nad povrchem, jsou velmi omezené: pro satelity je nízko, pro balony a letadla vysoko.
Rozsah pozorovaných svítících oblak (k jejichž vytvoření bylo zapotřebí značné množství ledu) pak podle Kelleyho znamená, že se nad Tunguzkou doslova vypařila kometa složená především z ledu.
Jak už to ovšem v případě události z roku 1908 bývá, ne všichni s ním souhlasí. Voda vůbec nemusela pocházet z tělesa, které se nad Sibiří rozpadlo, oponuje Christopher Chyba z Princentonovy univerzity v časopise New Scientist.
Podle něj mohla velká část této vody pocházet přímo z naší atmosféry. Samo těleso mohl tvořit „kámen“. Nové poznatky totiž ukazují, že kamenné planetky s malým obsahem vody často nejsou kompaktní „kusy skály“. Podle Chybových simulací zveřejněných minulý rok je pak možné, že i kamenné těleso o průměru desítek metrů se rozpadne v atmosféře. Na zem pak nedopadnou žádné větší úlomky.
Jak je vidět, definitivní rozuzlení sto let staré záhady nemůžeme čekat ani od zplodin raketoplánu.
