Na česká jména ve Vídni narazíte téměř na každém rohu. Při sčítání lidu se v roce 2001 k českému původu přihlásilo pětapadesát tisíc z necelých osmi milionů obyvatel Rakouska. Mnozí z nich už česky sice nemluví, ale stále mají pocit sounáležitosti s českým národem a kulturou svých předků, kteří sdíleli společný stát a čile mezi sebou obchodovali. Například luxusní český salon Kníže měl své filiálky kromě Vídně také v Londýně a New Yorku. V Praze sídlil Na Příkopě, ve Vídni „Am Graben“. V 19. století u něj šili habsburští arcivévodové, ve 20. letech se stal krejčím moderny a oblékal například Oskara Kokoschku. Vídeňskou provozovnu navrhl slavný Adolf Loos a dodnes je místem, které přijíždějí obdivovat turisté z celého světa a nakupují tam ti nejnáročnější gentlemani. V Česku se stal z Knížete Adam a z interiéru v Loosově duchu zbyly jen lustry. V roce 1948, kdy byl salon znárodněn, zároveň startovala první velká emigranční vlna následovaná druhou v roce 1968. Československo tehdy opouštělo mnoho intelektuálů a politicky prominentních osob, kterým doma hrozilo vězení či jiné formy perzekuce. Říká se, že vztah Rakušanů k politické emigraci byl velmi vstřícný. Lidé, kteří do Rakouska odešli v posledních dvaceti letech, však popisují potíže se do společnosti integrovat. Většina z nich stále cítí, že Čech stál vždy ve stínu Němce a Rakušana, a nezdá se, že by to někdy mělo být jinak. Češky se ve Vídni proslavily především jako služky – na něž Rakušané před válkou nedali dopustit. Železná opona s tím udělala konec a na podřadná pracovní místa nastoupily jiné národy.
Češi, především ti mladší, Vídeň s oblibou nazývají největší vesnicí Evropy a jezdí raději do uvolněného a pestrého Berlína. V Berlíně to žije, zatímco Vídeň je na první pohled snobské středostavovské město. Ne každý ovšem preferuje multikulturní společnost, moderní architekturu a nově vznikající formy umění a hudebních stylů, kterými pulzuje Berlín. Potvrzuje to letošní prvenství Vídně v žebříčku nejlepších světových metropolí. Studii, v níž se hodnotí kvalita života ve více než dvou stovkách měst, vypracovává každý rok mezinárodní poradenská firma Mercer. Podle ní letos Vídeň předstihla Curych, který se na čele žebříčku držel dlouhých osm let. Jedním z kritérií hodnocení byla také nabídka pro volný čas. V době, kdy Praha ztrácí turisty, které unudila předraženými taxíky a centrem plným cetek, Vídeň přináší stále více atrakcí. Lákadlem letních měsíců jsou pulzující zahrádky, bary a hudební kluby na březích Dunajského kanálu či na ostrově Donauinsel. Přímo v centru, nedaleko Hofburgu, vznikl jeden z deseti největších kulturních areálů světa. V objektu bývalých císařských stájí došlo k úspěšnému propojení baroka s moderní architekturou a MuseumsQuartier dnes nabízí kulturní zařízení všech velikostí i oborů a spojuje je s místy rekreace do jediného skvělého celku. Kromě muzeí jsou tu nejrůznější obchody a galerie, restaurace, bary a kluby. V létě tu také fungují zahrádky a celý areál žije dlouho do noci. Vídeň je zkrátka objektivně přívětivé město se skvělou polohou. Hustá síť bezpečných cyklostezek vás snadno a rychle vyvede z centra do okolních zelených kopců s vinicemi a na hory to odtud také není daleko.
Sametový optimismus
České a rakouské vesnice i metropole jsou si vzájemně velmi podobné. Jen ty rakouské jsou stále upravenější a občansky vybavenější než ty české. Češi mají tendenci pořádek přehlížet a vysmívat se rakouské zálibě v kýči. Posměch, závist a pocit křivdy jsou už tradiční osy, kolem nichž se rozvíjejí komplikované česko-rakouské vztahy.
Po revoluci k nám byli Rakušané laskaví. Litovali naši totalitní ošuntělost a nabízeli pomocné ruce. Postupně se ale své otevřenosti lekli. Pohraničí bývalo zvyklé na svůj statut konce světa a příliv turistů i pracovní síly přijímalo poněkud rozpačitě.
„Výhodou“ studené války navíc bylo, že některá starší konfliktní témata držela u ledu. Revoluce pak dávné křivdy opět rozmrazila. V případě Rakouska a Československa tak znovu vypluly na povrch Benešovy dekrety a přidaly se nové obavy z jaderné elektrárny v Temelíně. Oba příklady posílily pocit křivdy, který k sobě dva národy vzájemně cítí. Tahle atmosféra ukřivděnosti pak brání rozkládat zaběhlé stereotypy, jejichž mizení je podstatně pomalejší než ekonomický a společensko-kulturní rozvoj. V 90. letech směřovaly do Rakouska plné autobusy Čechů, kteří obdivovali upravené vesnice, nadpřirozené muškáty, lákavé zboží v obchodech i majerozdělení státnost Vídně. Rakušané nás prý tehdy spolehlivě poznali podle špinavých ošlapaných bot a konzumace importovaných svačinek – před vídeňskými muzei se tehdy tlačily davy s tatrankami a řízky v promaštěných pytlících. Ty doby už jsou dávno pryč. Dnes do Vídně jezdíme pendolinem a vyhlášené vídeňské řízky zajídáme sacherdorty. Mezi běžná vánoční témata dnes patří probírání nuancí v přípravě českého a rakouského bramborového salátu.
Mozart, Sacher, Priklopil
Běžný Čech toho o Rakousku moc neví. Stoprocentně jisti jsme si tím, že k Rakousku patří vážná hudba, Mozartovy koule, řízky, Sachrův dort a dobré sjezdovky. Věrní lyžaři pak vzpomínají hlavně na „williamsku“ (pálenku prodávanou v občerstveních na sjezdovce) a precizně tříděný odpad. Nejznámějšími osobnostmi jsou dnes vedle Mozarta a lyžaře Hermana Maiera zvrhlíci Fritzl s Priklopilem. Když se ptáme na představu o obraze Čecha v Rakousku, většině se stále vybavují potupné nápisy „Češi nekraďte“, které se už v prosinci 1989 objevily na dveřích rakouských obchodů, a přísné policejní kontroly aut s českou značkou.
Třetí rok jsme součástí stejného schengenského prostoru, takže pro přechod do sousedního Rakouska mnohdy nepotřebujeme ani občanský průkaz. Když někdo z pohraničí ale do Rakouska odjede, příslušníci starší generace stále říkají, že šel za dráty. Mladší ročníky pro hranici zase používají slova jako zelená či čára a Rakousko s oblibou nazývají provokativním výrazem Rajch.
V minulém roce proběhla na telčském zámku rozsáhlá Dolnorakouská zemská výstava s výmluvným podtitulem Rozdělení – odloučení – spojení. Cílem tohoto společného projektu krajů Vysočina a Dolní Rakousy bylo představení podobností i odlišností obou národů a přehodnocení vžitých mylných představ. Stejným tématem se zabývá i kniha Hranice probíhají vodním tokem, kterou tento týden představilo Rakouské kulturní centrum v Praze. Ostudné cedulky „Češi nekraďte“ už naštěstí zmizely, stejně jako nešvary typu jiných cen pro cizince na české straně. Přesto jsme pro Rakušany stále především kutilové, kteří se sice tváří přátelsky, ale v jádru jsou falešní. Sedláci v pohraničí se nepřestali bát o své sekačky a motorové pily, které jim hlavně v 90. letech hromadně mizely na zahrádkách škodovek. Náš vstup do schengenského prostoru proto v očích Rakušanů provázel především strach ze zvýšení kriminality a práce načerno, objevily se dokonce názory, že obyvatelstvo východní Evropy se sice přizpůsobuje hospodářským a kulturním změnám, ale morálně ještě na vstup do Evropy není připraveno.
Jsme, jací jsme
Ovlivnila dnešní sousedské vztahy studená válka, nebo události daleko starší? Odpověď na podobné otázky hledá již zmíněná studie Hranice probíhají vodním tokem, jež vznikla ve vídeňském institutu Ludwiga Boltzmanna. Jejími autory je dvojice historiků, Francouzka Muriel Blaive a Rakušan Berthold Molden. Zabývají se v ní především stopami, které v příhraničních oblastech mezi Českou republikou a Rakouskem zanechala železná opona. Kromě důkladných rešerší písemných pramenů svůj výzkum opírají o více než třicet řízených rozhovorů s běžnými obyvateli obou zemí. Využívají postmoderní metodu sběru orální historie. Bourají tak zažité přesvědčení o tom, že co je psáno, to je dáno, a zabývají se především tím, co si lidé skutečně myslí. Zajímají je reálné styky i předsudky, historické vzpomínky i očekávání pro budoucnost. Muriel Blaive je autorkou již několika studií, v nichž českému národu klade provokativní dějinné otázky. Ve své dizertaci, která vyšla knižně pod názvem Promarněná příležitost, se tázala, proč události roku 1968 nepřišly už v roce 1956 – tedy proč byli obyvatelé Československa pasivní a nežádali po komunistické vládě předložení účtů stejně, jako to udělali Maďaři i Poláci. Francouzský původ autorce jistě pomáhá přistupovat k historickým pramenům objektivněji. Blaive v knize narušila zažité šablony, podle nichž je historie tradičně vykládána, a nabídla nový pohled na jedno z centrálních témat české moderní historie.
Vztah Čechů a Rakušanů je rovněž ošemetná otázka a vyznění knihy Hranice probíhají vodním tokem pro nás není příliš lichotivé. Jak píše bývalý český velvyslanec ve Vídni Jiří Gruša v úvodu knihy: „Přiznávám, že jsem byl mírně zdrcen, když jsem zjistil, jak se nás drží resentiment. Očekával jsem povzbudivější výsledky. Jsme, jací jsme – a tentokrát bez retuší.“
Uzené jazyky, krajky a pohlední policisté
Tak vzpomíná na prvorepublikovou Prahu paní Věra Bezecná, která se v roce 1922 narodila ve Vídni rakouské matce a českému otci. Popisuje, že životní úroveň v Praze byla nesrovnatelně vyšší. „Praha byla elegantní, byly tu krásné obchody s módou, vybraná lahůdkářství. Ve Vídni člověk všude viděl nezaměstnané.“ Když si z Prahy přivezla nový kabát či střevíčky od Bati, byla ve Vídni hvězdou. Z návštěv Prahy si pamatuje také pohledné policisty, kteří měli na uniformách cedulku informující o tom, že hovoří anglicky a francouzsky. „V Praze byl mnohem větší turistický ruch,“ vzpomíná. V době rozkvětu města přicházeli Češi do Vídně za prací jako hrubá pracovní síla. Postupně se integrovali do společnosti, založili rodiny a drobné firmy. „Nikdy nepatřili mezi creme de la creme,“ upozorňuje paní Bezecná. „Snažili se co nejvíce začlenit mezi Rakušany.“ Jména si ale neměnili a dnes už prý původem česká příjmení mnoho neznamenají. „Rakouská vláda je vždy plná lidí s českými jmény a nikdo už se nezabývá tím, zda měl českého dědečka,“ vysvětluje paní Bezecná.
V euforické radosti nad utvářením samostatného státu se po roce 1918 stalo Rakousko synonymem minulosti a svržené cizí nadvlády – bývalým žalářem národů. Mnoho Rakušanů zase z rozpadu významné středoevropské říše vinilo především Čechy. Podle paní Bezecné měli proto Vídeňané na Čechy zlost. V Praze byl čilý stavební ruch a ve Vídni vysoká nezaměstnanost. Mnoho vídeňských Čechů ale patřilo k nejchudším vrstvám obyvatelstva. Do Vídně přišli jako stavební dělníci, založili rodiny a najednou neměli práci. Pod heslem „Pomozte hladovějícím českým dětem ve Vídni“ byl v roce 1918 založen dobročinný spolek Vídeňské české srdce. Spolek se kromě jiného zasloužil o zřízení hřiště v 10. vídeňském okrese, kde Čechů bydlelo nejvíce. Tento „Tchechisches Hertz-Platz“ se stadionem, cvičišti a moravskoslováckou chatou byl dlouho vnímán jako symbol českého života ve Vídni.
Rudá Vídeň
Vídeňská socialistická vláda nechala v meziválečném období vybudovat pozoruhodné komplexy sociálního bydlení. Rodina paní Bezecné v jednom z takových domů žila. Jmenoval se Metzleinstaler-Hof, nabízel 252 bytů a byl postaven jako jeden z prvních v roce 1919. Vzpomíná na moderní byt přístupný z venkovní pavlače s obytnou kuchyní a dvěma pokoji. Uzavřený blok měl uvnitř park a nabízel řadu komunálního vybavení. Paní Bezecná vzpomíná na společnou prádelnu i umývárnu. „Tatínek byl středoškolský učitel, takže si později mohl dovolit vybudování vlastní koupelničky ve výklenku kuchyně.“ Nejslavnějším a největším komplexem je Karl Marx-Hof z roku 1927, kde je bytů 1325. Mezi obyvateli těchto domů bylo mnoho Čechů – mladé rodiny měly ve Vídni lepší podmínky než v Praze, která se sociální výstavbou v takovém rozsahu nikdy nezabývala. Diváci kriminálního seriálu Komisař Rex Karl Marx-Hof znají. Často v něm totiž bydleli padouchové, jejichž jména navíc často zněla česky.
Falešný Čech a rakouský sedlák
V roce 1938 byla rodina paní Bezecné z Rakouska vyhnána. „Říkávám, že v téhle zemi patří k dobrému jménu být zavřený nebo vyhnaný,“ směje se a upozorňuje, že Rakušané vždy dělali rozdíl mezi politickou a ekonomickou emigrací. Jejich postoj k politickým emigrantům byl vždy velmi vstřícný. Říká také, že pohled na Čechy se liší ve Vídni a v pohraničí. V roce 1972 byl na stanici ORF uveden film Osudy dobrého vojáka Švejka s Fritzem Muliarem v hlavní roli. Od té doby se stal naivitu předstírající voják, jenž věčně handluje se psy, symbolickou figurou rakouských předsudků. I studie Muriel Blaive ukazuje, že názor na Čechy u většiny Rakušanů ze zažitých stereotypů stále vychází. Podle nich je Čech buď falešný a líný, nebo přizpůsobivější a pružnější než Rakušan – tedy dva pohledy na Švejka. Staré negativní označení „der falsche Böhm“ stále přežívá. „Myslím si, že tak jako neexistuje růžový kůň, neexistuje ani upřímný Čech,“ cituje Blaive odpověď jednoho z respondentů. Již citovaný velvyslanec Gruša pak knihu opatřil úvodním slovem: „Kapitulace, kolaborace a komunismus je česká triáda,“ píše Gruša.
Vztahy Čechů a Rakušanů se samozřejmě netvoří jen trpkým vzpomínáním na minulost, ale hlavně během každodenního styku v pohraničí, v obchodech a restauracích na české straně. Rakušané sem totiž stále jezdí nakupovat v touze ušetřit. To samé tvrdí i spořiví obyvatelé českého pohraničí, kteří se dnes vydávají do Rakouska za stejným cílem. Problémem obou národů je pak široká nabídka sexuálních služeb nabízených v českém pohraničí. Jejich zákazníky jsou z 90 % Rakušané. Z výsledku studie, kterou provedlo sdružení Rozkoš bez rizika, vyplývá, že jde především o osamělé sedláky z Dolních Rakous, kteří si mnohdy nevěstinec pletou se seznamovácí agenturou. Problematické vnímání přátelství, sexu a lásky pak vede ke složitému postavení Češek provdaných do Rakouska. „Ty holky čekaly, že je tam lidi přijmou, když si vzaly Rakušáka. A ne, furt jsou to Češky,“ říká jedna z respondentek rozhovoru ve studii Muriel Blaive.
V posledních letech ale v příhraničních oblastech Rakouska stoupá zájem o výuku češtiny. Politici i odborníci na vzdělání usilují o to, aby se středoškolští studenti učili češtinu vedle tradičních světových jazyků. Obchod mezi oběma zeměmi roste, a znalost češtiny se tak na rakouském pracovním trhu stává výhodou. V rakouském pohraničí je poměrně vysoká míra nezaměstnanosti a nižší počet absolventů technických škol i kvalifikovaných dělníků a řemeslníků. Kromě reformy školského systému se proto nabízí možnost, aby Rakušané studovali na českých školách. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že problémem není jen jazyk, neboť ani na školách nabízejících výuku v angličtině mnoho Rakušanů nenajdeme. V reálném životě příliš Rakušanů mluvících česky nepotkáme. Čechů mluvících plynulou němčinou je sice podstatně více, ale Muriel Blaive se ve své studii pozastavuje nad skutečností, že příslušníci elity v pohraničí mnohdy německy nemluví vůbec. „Běžní lidé pár slov znají, ale vadím jim, že se Rakušané chovají povýšeně a automaticky mluví německy,“ říká Blaive. V pohraniční se tak můžeme stát svědky paradoxní situace, kdy naproti sobě stojí Rakušané, kteří neumějí česky a učit se neplánují, a Češi, kteří mluvit německy umějí, ale odmítají to, protože Rakušané na ně automaticky spustí německy. Pro člověka z druhé strany zeměkoule nepochopitelný jev, pro zarytě mlčící Čechy i Rakušany ovšem přirozený postoj.
***
Při sčítání lidu se v roce 2001 k českému původu přihlásilo pětapadesát tisíc z necelých osmi milionů obyvatel Rakouska ” Dva pohledy na Švejka: Čech je buď falešný a líný, nebo přizpůsobivější a pružnější než Rakušan.
O autorovi| Tereza Kozlová, redaktorka Pátku tereza.kozlova@lidovky.cz
