Při prezentaci roztočených východoevropských filmů v Karlových Varech bývalo vždy dojemné pozorovat zástupy filmových bojovníků ze zemí s podfinancovanou kinematografií předvádět ukázky z filmů, které po dlouhá léta vydupávali ze země, profesionálně znuděným zástupcům světových festivalů a obchodníkům s filmy. Producenti rozechvěle předváděli roky svého života, malé zázraky, filmy natáčené v neprofesionálních podmínkách, na nichž bylo až příliš dobře vidět, jak touze házela realita klacky pod nohy. Buyeři a skauti zdvořile čekali, zda se mezi desítkami pokusů neobjeví dílo génia, jehož nápad a originalita dokázala prorazit malou klec. Stávalo se to. Zřídka. Obvykle však bylo poznat, že k dosažení alespoň zdání z Ameriky, Francie či Británie obvyklé kvality je v našem teritoriu potřebné alespoň pětinásobné úsilí, desetinásobné peníze a stonásobné štěstí, aby si zrovna vás v záplavách filmu všimli. Po prezentaci jsme se potkávali s producenty a trumfovali se, čí domovina je na tom s podporou filmu hůř.
Ale to bylo kdysi.
Letos zrak přecházel i u ukázky z estonského filmu o těžce nemocné ženě, která na radu léčitele bojuje se svou chorobou chladem a nechá si postavit dům z ledových kostek. Záběry ze slovenského Létajícího Cypriána ve své výtvarnosti nekompromisně stály kdesi mezi Františkem Vláčilem a Ridleym Scottem. Poláci a Rusové začali ruiny své kinematografie opravovat mnohem rychleji než ostatní, ale letos i trajlery na polské komedie působily tak dobře, až mi začalo být líto, že naši distributoři už dávno zjistili, že pro náš xenofobní národ se nakupovat polské filmy opravdu nevyplatí. Ale kdyby v Obsluhoval jsem anglického krále byla alespoň jedna tak sexy scéna, jako ta z ukázky z filmu Mystyfikacja, v níž dvaašedesátiletý kulaťoučký Jerzy Stuhr sbalí manikérku a jme se s ní divě souložit na kadeřnickém stolku, měl bych ten film mnohem radši. O ukázce z ruského krátkého filmu o tom, jak se dva dlouhé vlaky zastaví proti sobě v pustině a kolem hlavního hrdiny a jeho něžné love-story s dívkou za okénkem se rozpoutá šílenství kusturicovské intenzity, psát nebudu, protože to především musím vidět celé. Naštěstí ani české filmy v té konkurenci nepůsobily příliš zoufale, zvlášť trajler na film Protektor režiséra Marka Najbrta, nebo dokumentární Katka Heleny Třeštíkové, vedle které budou Marcela s Reném zřejmě vypadat jako dvě procházky zahradami lidského štěstí.
Když jsme skončili a dávali si kafe, Poláci působili optimisticky, koneckonců mají filmový institut a spoustu peněz, Estonci si rezervovaně pochvalovali, že se jim daří získávat peníze z Norska, Češi se ošívali, že jim vláda zacpala na pár let hubu mimořádnými dotacemi, ale to do roka skončí a pak se nejspíš vrátí tam, kde byli před pěti lety. Ale všichni vlastně působili bojovně a optimisticky.
O hodinu později jsem si dával kafe s hollywoodským agentem Frankem Wuligerem. Vyprávěl mi o tom, jak se zamiloval do scénáře o dvou klucích, kteří se rozhodnou amatérsky natočit film o Rambovi. Jak strávil pět let svého života tím, že nabízel, přemlouval, prosil, napsal patnáct set žádostí o financování. Když říkal, jak nakonec uspěl, měl slzy v očích. Aspoň jsem měl ten dojem. Divné. Poprvé v životě jsem měl dojem, že jsme na tom s Hollywoodem občas aspoň podobně. Ale to do roka skončí.
P. S. Malý Rambo u nás vyšel na DVD, kupte si ho, uděláte Frankovi radost.
