Zprávou dne zřejmě je, že jakýsi ožrala praštil na předvolebním mítinku pěstí místopředsedu ČSSD Bohuslava Sobotku. To taky na náladě nepřidá. Jiří Paroubek prohlásil, že je to útok na svobodu a demokracii a „vyvrcholení nenávistné kampaně vůči ČSSD“, kteroužto kampaň podle jeho názoru vedou pravicová média a ODS. To tedy žasnu.
V Česku se už dávno zahnízdil nepříjemný zvyk: předvolební kampaň se z velké části skládá z pomlouvání protivníků. Neříká se ani tak „Chceme být zvoleni, protože chceme vládnout a prosadit to a to“, ale „Budete-li volit ty a ty, čekají vás hrůzy“. Podobu hrůz si můžeme dosadit z letáků, billboardů a projevů.
Pravda ovšem je, že se většina mých známých, s nimiž jsme se v posledních letech o volbách bavili, netajila tím, že hodlají volit „menší zlo“. Taky k tomu nemám daleko: politické strany jsou početně malé, trochu mi připomínají sekty, a na můj vkus až moc často se nechají slyšet, že ostatní jsou horší. Skoro bych tomu věřila, pořád se přece v médiích omílá, která má na triku takovou či makovou korupci, který politik kde kdy zasáhl do výběrového řízení na nějakou státní zakázku. Pak si vybírejte!
Připomíná mi to jeden dávný rozhovor s Adamem Michnikem. Bylo to někdy na začátku devadesátých let u jednoho našeho (tehdy) pražského společného známého. Jako obvykle jsme se neshodli v otázce lustrací a Adam, který pro ostré slovo nikdy nešel daleko, mi vyčetl: Překládáš texty lidí, kteří jsou svině! Pohoršilo mě to a ctnostně jsem pravila: To nejsou svině, to jsou tví političtí odpůrci. Svině jsou to! trval na svém. Po nějaké době jsem z večírku neslavně odešla, možná proto si to tak dobře pamatuji.
Ale vím docela přesně, že od té doby občas přemítám, proč se vlastně v našich poměrech berou političtí protivníci jako nepřátelé. Copak ten, kdo má jiné představy o uspořádání a řízení společnosti, je můj nepřítel? A proč, proboha? Mám přátele různých politických vyznání a občas někomu navrhnu, abychom si udělali soukromou politickou nebo náboženskou svobodu. Většinou uspěju.
Dá se namítnout, že co jde v soukromém životě, nejde v politice a už vůbec ne ve volbách, v těch chce přece každý vyhrát, a když chcete vyhrát, musíte protivníka porazit. Nemám pro to moc pochopení. V reklamě na zboží se, pokud vím, nesmí psát „Kalhoty firmy XY jsou šunt, rozpadnou se vám za měsíc, kupte si radši naše“. V politické reklamě - a předvolební kampaň přece nic jiného není - tohle pravidlo neplatí, jak se může každý na ulicích českých měst přesvědčit. Ten nevkus! Ta zášť a snaha pošpinit protivníky! A o copak se vlastně ty partaje tak ukrutně rvou? O to, kdo nám bude líp vládnout - nebo o to, kdo víc utrhne na státních zakázkách?
POSLEDNÍ SLOVO
