Přesně před padesáti lety přednesl polský ministr zahraničí Adam Rapacki ve Valném shromáždění OSN návrh na vytvoření bezjaderné zóny ve střední Evropě. Skýtala tato polská iniciativa, která se poté v různých podobách objevovala po další desetiletí, šanci uskutečnit středoevropskou variantu evropského uvolnění?
Rapacki byl výjimečný zjev nejen v komunistickém Polsku, ale i v celém východním bloku. Vyznačoval se kultivovaností, zahraničním vzděláním a znalostí cizích jazyků. Nebylo možno upřít mu v rámci komunistických poměrů nebývalou integritu, liberální smýšlení a pragmatismus. Ministrem zahraničí byl od dubna 1956 a po návratu Wladyslawa Gomulky k moci na podzim téhož roku se stal i členem politbyra.
Rapacki a jeho okolí byli přesvědčeni, že Polsko může hrát významnější roli v evropské politice, jen pokud výrazně přispěje k uvolnění mezinárodního napětí. Bez uvolnění by bylo Polsko politicky závislé na Moskvě a v případě konfliktu by bylo první na řadě. Navzdory mezinárodnímu uvolnění od poloviny 50. let se strategická situace ve střední Evropě nevyvíjela z hlediska středoevropských zemí dobře. V prosinci 1954 se NATO rozhodlo rozmístit na území SRN taktické jaderné zbraně, které měly vyvážit početní a konvenční převahu Východu na případném středoevropském bojišti. Bylo jen otázkou času, kdy k rozmístění taktických jaderných zbraní přistoupí i Moskva. Pro střední Evropu z toho plynulo, že v případě konfliktu by hrála nezáviděníhodnou roli jaderného válčiště. Budiž ke cti Rapackého a jeho souputníků, že se pokusili nebezpečí takového vývoje minimalizovat.
Bezjaderná střední Evropa?
Rapackého původní návrhy předpokládaly, že pokud by se oba německé státy, tj. Spolková republika Německo a komunistické Německo, zavázaly neusilovat o výrobu a skladování jaderných zbraní na svém území, Polsko by se zavázalo udělat totéž a Československo by následovalo. Plán měl od počátku svou přitažlivost pro Moskvu. Vzhledem k tomu, že u komunistických zemí nemohlo být řeči o získání vlastních jaderných zbraní bez sovětského souhlasu, v případě realizace Rapackého iniciativy by takovéto možnosti byla efektivně zbavena i SRN. Právě tam sílily hlasy volající po vlastních jaderných zbraních. Američané se snažili vzít těmto hlasům vítr z plachet ve druhé polovině 50. let rozhodnutím postoupit svým německým vojákům taktické jaderné zbraně, třebaže hlavice měly zůstat v amerických rukou. Právě tento americký krok byl solí v očích sovětským vůdcům.
Se sovětským posvěcením předložila Varšava v únoru 1958 konkrétní plán. Ten však okamžitě narazil na odpor západoněmeckého kancléře Adenauera, který v něm spatřoval nebezpečí, že zpečetí rozdělení Německa a dostane bundeswehr a SRN do druhořadého postavení. Podobně se Paříž obávala, že Rapackého plán by mohl vyústit v oslabení pout Spolkové republiky k Západu. Washington a Londýn jej alespoň hodlaly naoko vzít jako základ diskuse, nicméně valné mínění o něm neměly.
Tečku za první fází Rapackého plánu udělala Chruščovova ultimáta z listopadu 1958, která rozpoutala čtyři roky trvající berlínskou krizi.
Berlínská krize v letech 1958-1962 měla ve skutečnosti mnohem větší dopad na vývoj studené války, než jsme si donedávna uvědomovali. Jak dnes již víme ze zpřístupněných dokumentů, sovětským maršálům se kvůli napětí okolo Berlína podařilo prosadit novou strategii pro válku v Evropě, jejímž cílem bylo za použití jaderných zbraní během několika dní dobýt celou západní Evropu. Polská armáda včleněná do sovětských vojsk měla dobývat severní část SRN a Dánsko, československým vojskům připadl úkol během týdne operovat na francouzském území. Polská diplomacie se pokusila nalézt k těmto fantasmagorickým sovětským scénářům alternativu obnoveným úsilím o vytvoření bezjaderné zóny. Třebaže Praha dosud sdílela polské úsilí, v polovině 60. let se postavila proti. Obávala se, že bez jaderných zbraní nebude schopna sovětské plány naplnit a i z tohoto důvodu souhlasila s rozmístěním sovětských jaderných náloží na československém území. Praha nakonec podpořila poslední verzi Rapackého plánu až pod vlivem Moskvy, která jej zamýšlela využít k překažení amerického plánu tzv. mnohostranných jaderných sil, v jejichž rámci měli mít západní spojenci, tedy i bundeswehr přístup k jaderným zbraním.
Polský plán pravděpodobně nikdy velkou šanci na uskutečnění neměl a odstavení Rapackého v roce 1968 jej definitivně uložilo ad acta. Pro Západ obsahoval až příliš mnoho nejistoty ohledně postavení SRN, pro Moskvu byl vždycky především propagandistickým nástrojem k dosažení vlastních cílů. Nicméně Rapackého plán představoval čestný pokus o prosazení polské vize evropského uvolnění v rámci možného. Jako takový si zaslouží úctu dodnes.
O autorovi| Petr Luňák, historik
