Čtvrtek 25. července 2024, svátek má Jakub
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Ražby na české kůži

Česko

Již dávno víme, že je lepší být zdrženlivý ve svých generalizacích, že mluvit o národní povaze je velmi riskantní, ba opatrný by měl člověk být při vyslovování samotného slova národ. Josef Jedlička zkoumá české typy skrze literaturu.

Ostatně většinou jsme vybaveni vlastnostmi obecně lidskými, nebo aspoň těmi, které se zase tolik neliší od obvyklých vlastností našeho civilizačního (evropského) okruhu. Byli bychom, jak psal Peroutka v dávné polemické knize Jací jsme, politováníhodnou anomálií a kuriozitou, kdybychom se projevovali jen specificky česky.

A přesto cítíme, že cosi jako národní povaha existuje. Známe své Čechy: moc nás nepřekvapují a většinou víme, co od nich můžeme čekat. Zkrátka nějací skutečně jsme. Máme už obecně rovněž málo důvěry v literaturu, nejen tu současnou, ale i v tu, kterou nám zanechala minulost, již známe stále méně. A přesto, budeme-li chtít najít vzorce pro naše chování a charakter, těžko můžeme sáhnout jinam než do „kánonu národního písemnictví“. Budeme mluvit o švejkovství a bude nás citově oslovovat Babička, přestože jsme od jejího barokního katolictví vzdáleni tisíc kulturních mil, budeme cítit cosi svého z pohádek s hloupým Honzou, většinou stále ještě víme, co je to kondelíkovština a Máj budeme prožívat v hloubce svého češství, přestože to tak Mácha vůbec neměl v úmyslu. A v názoru na dějiny za nás, aniž si to příliš připouštíme, stále mluví Alois Jirásek.

Jsou to, jak tomu říkal Josef Jedlička v esejích věnovaných právě těmto dílům, „ražby“ na naší mentální kůži. Cítíme je, i když jsou třeba zarostlé a na první pohled a omak málo zřetelné. Nahmatáme je – buď nás zabolí, nebo je cítíme jako dotyk čehosi příjemně svého.

Eseje Josefa Jedličky (1927–1990) sebrané do sbírky České typy se zabývají právě tím, jak si rozumíme s postavami, které přerostly literaturu a staly se „typy“, které nás nějak vyjadřují. Vznikaly před třiceti lety a Jedlička je psal pro svůj pořad Časové a nadčasové vysílaný jednou týdně ve Svobodné Evropě. Posílal je tedy do šumu rušiček, kamsi do temnoty nejen metaforické.

Tento pozoruhodný intelektuál, jeden z nejpronikavějších esejistů, co se v české poválečné literatuře vyskytli, je autorem díla, které dosud čeká na docenění. Bylo mu dáno prožít život mimo centrální místa české kultury, což neznamená, že by se jí nedotýkal v jejím jádru. Je autorem dvou zachovalých (dle svědectví přátel se řada rukopisů ztratila po jeho emigraci) prozaických knih, které se vymykají tomu, co se mělo za příkladnou literaturu své doby: v originálním svědectví z litvínovského chemického kolosu s dantovským názvem Kde život náš je v půli svou poutí zobrazil, podobným ostrým viděním jako ve stejné době Hrabal a Zábrana, tlak nové totality na duševní i materiální existenci člověka. V románu Krev není voda sepsal na autobiografickém rodinném základě „encyklopedii“ české společnosti od konce 19. století po její pohlcení nacistickou a následně komunistickou totalitou. Bez nadsázky lze napsat, že to jsou knihy, kterých má každá literatura jen pár.

Především byl Jedlička ale esejistou, jak svým intelektuálně analytickým založením, tak jaksi z donucení, neboť zvláště po odchodu do exilu v poměrech redakce Svobodné Evropy psal publicistické texty, které byly určeny pro „časovou“ potřebu, ale svou kvalitou aktualitu dne vysoce přesahovaly. Šaldovský název pravidelné relace Časové a nadčasové byl v jeho případě na místě a patří ke kulturním hodnotám RFE, že takový elitní pořad uneslo a vysílalo.

Švejk a Babička Toto pozadí vzniku je (ale také není) nutné brát do úvahy při četbě jeho literárně-povahopisných esejů. Psány byly samozřejmě v situaci, kdy mluvit v exilu prostřednictvím literárních analogií o národních vlastnostech znamenalo zároveň mluvit o situaci, v níž se společenství doma nalézalo. A v ní jako by právě dospěly některé typové projevy národní povahy do svého kritického bodu. Tím nejbolestivějším rysem národní situace byla rezignace na roli v dějinách, jež přestaly být prostorem pro aktivní dění, staly se něčím vnějším, co má být odděleno od privátního bytí.

V eseji O Švejkovi a švejkování hledá důvod té zvláštní lásky nelásky k této postavě v alibi, která redukovala smysl života na „holou existenci sama o sobě a samu pro sebe“. Je mnoho důvodů, proč Švejka chápat a omlouvat, je to jistě génius přežívání, realista od nátury a demystifikátor falešných autorit a institucí, tvor, kterému není nic svaté, mnohdy právem – ale nakonec mu není svaté vůbec nic, všechno „strhává do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za ‚nadstavbu‘ “. Je to reakce na nepřízeň dějin, ale je to reakce bez činu a možnosti něco změnit. Jedlička připomíná, že Švejk nemá před svým zrodem v českém prostředí předchůdce: stojí naprosto v protikladu k „aktivnímu“ 19. století, dlouho za první republiky, ba ještě za války byl jako typ čímsi spíše okrajovým. Jeho pravý rozkvět přichází za krize: švejkování je jev krizový a pro řešení krize bezvýchodný, pro totalitní režim však ideální.

Jiný příznak krizovosti národní existence nalézá v chápaní Němcové Babičky, které samozřejmě neubírá ani tón z její literární velikosti, ale všímá si toho, co na ní Češi obdivují dnes či čím je oslovuje: tím, že ji – a správně – vnímají jako idylu, přičemž tato idyla spočívá na zcela jednoduchých, obyčejných a jinde i samozřejmých věcech: „To, co se v Babičce líčí jako pohádková selanka, není nic jiného než slušný, ohleduplný a nápomocný společenský život, který se řídí rozumnými pravidly.“ Tato „normálnost“ je právě tím, co v Čechách není samozřejmé a obecně sdílené: totiž že poctivost se vyplatí, že lhát se nemá a dobrá vůle je lepší než egoismus.

Život v Čechách má stále hraniční charakter, stále se vede skrytá i otevřenější válka o základní mravní pojmy (pravda, láska ve smyslu slušnost a tolerance), ve kterých má ukotvenější společnost jasno, aniž by je musela stále znovu artikulovat. Káravá slova té nadpozemské „šťastné to ženy“ Babičky nahrazují etický kodex společnosti, který by v přirozenějších poměrech plnila náboženská víra a důvěra v instituce, jako je škola, občanská společnost, dobré mravy, common sense.

Úděl melancholie Kde jsou kořeny této slabosti „českých institucí a intuicí“, ukazuje Jedlička v eseji O maloměšťáctví aneb Otec Kondelík. Antihrdina svým způsobem geniálního románu Ignáta Herrmanna je postava vskutku transparentní a pro Čechy rodová. Tak totiž začátky české maloburžoasie vypadaly, z nich se současní Pražáci zrodili a mentálně se od nich stále příliš neodchýlili. Jaké to ale bylo měšťanstvo?

Kondelík ve velmi velké vesnici „Kondelík je Pražák, to jest měšťák v technickém významu slova, ale jeho měšťáctví je zatím jen tenoučká slupka, která sotva stačí zakrýt životní habitus dočista neměstský,“ píše Jedlička. České obyvatelstvo přišlo ze svých vesnic do měst s převážně německým patriciátem (a takovým městem byla i Praha) relativně nedávno, v 19. století. Většinou se naši předkové proletarizovali, někteří, jako Kondelík, se vyšvihli do poměrů téměř buržoazních. Svůj bytostně vesnický základ si však přinesli Kondelíkové s sebou a ani ve městě ho neopustili. Jeho základem je nedůvěra ke světu, do kterého přišel a stále se v něm ještě nezabydlel. Je ve městě, ale přeje si žít uzavřen ve své mentální „vesnici“, kde se nic nemění, kde je vše spolehlivé a přehledné. Je to v podstatě sympatická touha po důvěrně známém mikrokosmu a životu v „malých dějinách“, kde lze prožít slušný a mravný život. Pro aktivní roli v dějinách – a k té je „kondelík“ občas vyzván – to nestačí. K té je třeba „přesah od osobního k nadosobnímu“. A kde ho vzít v „malém útulném světě“?

Jedlička prožil vlastně veškerý zralý život v poměrech triumfu totalitní ideologie, která se musela nějak prosadit. Když se ptá, jak a proč se jí to podařilo, účtuje v eseji O politické sentimentalitě aneb Jan Ratkin se svou generací, která ještě slyšela se Šrámkem „stříbrný vítr“, tedy věřila, že svou politickou sentimentalitou „rozhoupáme všechny zvony světa“. Jenomže zatímco ti „lepší chlapci“ věřili v obrodu světa „romantickou a sentimentální vírou v samospád dobra“, ti „horší chlapci“ konali a bez velkých ohledů šli za svým cílem a za mocí. „Dobro může zvítězit jen tehdy, když bude silnější než zlo,“ píše na účet části své generace Jedlička, který snad měl také své iluze, ale nikdy nepatřil ke straně vítězů.

Jeho vítězství byla jiného řádu: byl, stejně jako jeho oblíbený hrdina Jan Maria Plojhar, postava milovaného Julia Zeyera, typem intelektuálského outsidera. Vzdělance, který je menšinou v menšině, který své outsiderství nese jako volbu a jeho role v české kultuře je spíš „odříkavou řeholí než samozřejmostí“, což teprve darovanou radostí, jak to může být u velkých kultur. Píše jistě o sobě, když připomíná, že Zeyerův Plojhar vystupuje v cizině (v Jedličkově případě v exilu) jako záhadný a trochu nepochopitelný dědic kulturní tradice, kterou zná jen on sám a která nikoho příliš nezajímá. Být si vědom skutečných hodnot české kultury, jejího provincionalismem a obranným šovinismem nepokřiveného jádra, které je národní a přitom otevřené k světu, to je melancholický úděl. A jak píše Jedlička, tato s vyrovnaností snášená melancholie, která prostupuje všechno jeho psaní, nebyla „vina Plojharova ani vina naše“.

A akord věrnosti a odpovědnosti zazní pak ještě v eseji, který už nepatří do souboru Českých typů, ale je Jedličkovým nejosobnějším vyznáním. Píše o Janu Korczakovi, polském pediatrovi, který dobrovolně doprovodil své svěřence, židovské děti, z dětského domova až do plynové komory. Psal o něm s nejhlubším dojetím a dojetí se jen tak neubrání ani čtenář: „Věděl, že není vinen bestialitou světa, ale věděl i to, že je jako jediný člověk vědoucí povinen dosvědčit věrnost lidskosti těm jediným dočista nevinným až do posledního dechu.“

***

Literatura

KNIHA TÝDNE

České typy a jiné eseje Josef Jedlička Vydalo nakl. Plus (Albatros), 2009

Autor:

Single máme s miminkem ze spermabanky: Jak to funguje?
Single máme s miminkem ze spermabanky: Jak to funguje?

Zuzana Bergrová, bývalá vrcholová sportovkyně, si pro svého syna doběhla do spermobanky. O životě single mámy píše úspěšný blog „Plody dna: Příběhy...