Don Vito přechází ulici a míří ke stánku s ovocem. Přátelsky promluví s jeho majitelem a pak věnuje pozornost vystavenému zboží. Poklidná atmosféra je náhle přervána sérií výstřelů. Vito Corleone, hlava nejmocnější rodiny newyorského podsvětí, klesá k zemi. Za šokujícím útokem na zdánlivě všemocného patriarchu stojí dosud okrajový gangster Virgil Sollozzo, jehož plány na společnou expanzi do lukrativního obchodu s narkotiky don Vito zavrhl.
Zatímco Vito zápasí v nemocnici o život, jeho synové Sonny, Michael a adoptivní syn Tom Hagen se scházejí, aby rozhodli, jak rodina na útok odpoví. Jak píší John Hulsman a Wess Mitchell, autoři knihy Kmotrova doktrína, jejich setkání má osudový rozměr, protože don Vito „byl něčím víc než jen nejúspěšnějším mafiánem své doby. Stal se zosobněním dlouho fungující mocenské struktury“.
Konec Pax Corleone Hulsman s Mitchellem odhalili v atraktivních kulisách filmu Kmotr překvapivě přesnou metaforu situace, ve které se nacházejí Spojené státy po útoku z 11. září 2001: „Stárnoucí Vito Corleone, symbolizující americkou studenoválečnou moc, je náhle sražen silou, kterou neočekával a které nerozumí, podobně jako Amerika 11. září. Ještě pozoruhodnější je, že každý z jeho tří synů má velmi odlišnou představu o tom, jak by měla rodina zareagovat. Synové reprezentují tři americké myšlenkové směry – liberální institucionalismus, neokonzervatismus a realismus – které spolu v dnešním neuspořádaném světě soupeří.“
A právě rozhovor tří synů v nejisté situaci po útoku na otce dobře vystihuje podstatu těchto tří hlavních táborů americké zahraničněpolitické debaty.
„Realista“ Michael je jako jediný z bratrů schopen reálně zhodnotit situaci a přizpůsobit svou strategii změněným podmínkám a relativně omezeným prostředkům, které má nyní rodina k dispozici. „Liberál“ Tom Hagen a „neokonzervativec“ Sonny jsou naopak v zajetí starých iluzí o její všemocnosti. Ačkoli se jejich taktika liší – Tom prosazuje staré dobré multilaterální vyjednávání v rámci existujících mocenských institucí, zatímco Sonny okamžitou fyzickou likvidaci nepřátel – jejich cíl je shodný. Nepřejí si nic jiného než se vrátit do starých časů, kdy byla rodina neotřesitelným arbitrem celého podsvětí – jeho hegemonem. Na rozdíl od Michaela si neuvědomují, že distribuce moci mezi aktéry systému se změnila a návrat ke starým pořádkům už není možný.
Anarchické prostředí newyorského podsvětí, vymykající se kontrole státní autority, představuje pro Hulsmana a Mitchella analogii k anarchickému systému mezinárodních vztahů. Vito Corleone, stejně jako Spojené státy po druhé světové válce, byl do anarchie schopen vnést jistý řád podepřený mocí. Nejvýznamnější rodiny stanovují pod Vitovým vedením normy chování, které pak i vynucují – tak jako mezinárodní organizace a režimy založené a vedené USA.
Tento křehký řád se však začíná drolit ve chvíli, kdy ostatní členové oligarchie zapochybují o schopnosti hegemona zajistit stabilitu systému a kdy drobní darebáci typu Sollozza či Al Kajdy získají pocit, že si mohou nerespektování norem dovolit.
Liberálové a neokonzervativci se naoko přou, ve skutečnosti však oba tábory stále pošetile věří v americkou globální hegemonii a v úspěch projektu šíření liberální demokracie. Jedinou nadějí jsou podle Hulsmana a Mitchella realisté jako Michael Corleone, kteří dokážou přizpůsobit cíle americké zahraniční politiky omezeným prostředkům země a pak jich efektivně dosáhnout pomocí neortodoxní kombinace nástrojů „měkké moci“ příkladu a přesvědčování a „tvrdé moci“ silového donucení.
Jeffersonovský realismus Fiasko velkolepého neokonzervativního projektu na demokratizaci Středního východu nabídlo americkým realistům příležitost obhájit jejich perspektivu a dostat ji do centra zahraničněpolitické debaty. Realistický revival posledních let dokládá doslova záplava knih publikovaných významnými realistickými autory s cílem ovlivnit politiku nové prezidentské administrativy. Současný americký realismus, krajně kritický ke Clintonově i Bushově zahraniční politice, vyrůstá především ze dvou zdrojů: ze starobylé tradice jeffersonismu a z myšlení amerického protestantského teologa první poloviny 20. století Reinholda Niebuhra.
Jeffersonismus, pojmenovaný po autorovi Prohlášení nezávislosti Thomasi Jeffersonovi, nejlépe vymezuje ve své dnes již proslulé knize Zvláštní prozřetelnost historik Walter Russell Mead.
Jeffersonovci pokládají za největší nebezpečí pro americkou demokracii domácí korupci. Jejich noční můrou je posilování moci centrální vlády a militarizace společnosti. Válka podle nich nabízí vojákům a vládě ideální příležitost k uzurpaci většího podílu na moci a k omezování občanských svobod – myšlenku preventivní války proto považují za v zásadě vlastizrádnou.
Aby snížili pravděpodobnost zatažení Ameriky do zahraničních konfliktů, definují jeffersonovci její národní zájmy střízlivě. Především odmítají wilsonovský projekt demokratizace světa, protože Spojené státy k němu nemají ani dost síly, ani morální oprávnění. Navíc tak ambiciózní mezinárodní angažmá přináší právě ta nebezpečí, kterých se jeffersonovci nejvíce obávají: posílení prezidentské moci a rozpočtové deficity.
Podle jeffersonovského realisty Michaela Linda by jediným účelem americké zahraniční politiky mělo být hájení „amerického způsobu života“. Ten je založen na prosperitě střední třídy, demokratickém liberalismu a omezené moci federální vlády. Zahraniční politika, která americký způsob života podkopává, je pak větším nebezpečím než jakýkoli vnější nepřítel: „Americký realismus je strategickou doktrínou, jejímž účelem je zachování republikánského liberálního způsobu života Američanů, nikoli maximalizace moci Spojených států.“
Jeffersonovští realisté, často republikáni, za viníky americké zahraničněpolitické krize nepovažují jen prezidenta Bushe a neokonzervativce. K vychýlení americké politiky směrem k mesianistickému intervencionismu podle nich došlo již zvolením Billa Clintona (nebo dokonce Johna Kennedyho) a Bushova neokonzervativní politika jen navázala na Clintonovu politiku liberální. Oba tyto směry totiž sdílejí wilsonovské přesvědčení, že úkolem USA je dosažení globální hegemonie a šíření liberální demokracie.
Výsledky liberálně-neokonzervativní politiky jsou podle jeffersonovských realistů katastrofální: oslabení USA a kolaps jejich reputace, obrovské ekonomické ztráty, povzbuzení ostatních velmocí k vyvažování americké moci, prudce rostoucí federální výdaje, nedůvěra spojenců a další posílení „imperiálního prezidentství“ na úkor ústavní dělby moci.
Za rozumnou alternativu ke globální hegemonii považují jeffersonovci velmocenský koncert. Podle Michaela Linda zůstává zájmem Ameriky zabránit tomu, aby kterákoli velmoc dosáhla hegemonie v klíčových regionech světa. Nikoli proto, že by pak takový regionální hegemon mohl Ameriku přímo ohrozit, ale proto, že by nutnost jeho odstrašení mohla vést k přeměně USA z civilní liberální demokracie do podoby militarizovaného „kasárenského státu“.
Řešením falešného dilematu mezi hegemonií a izolacionismem je návrat USA k tradiční strategii účasti v regionálních velmocenských koncertech, které se v případě potřeby změní v koalice držící v šachu místní aspiranty na hegemonii. Slovy Anatola Lievena a Johna Hulsmana, „standardní (americkou) strategií by měla být podpora regionálních koncertů, jejichž prostřednictvím by regionální velmoci mohly hájit své zájmy, prosazovat svůj vliv a smiřovat vzájemné rozpory“.
Druhým významným zdrojem současného amerického realismu je tradice, která se zpětně vine od Reinholda Niebuhra a britského kritika moderního radikalismu Edmunda Burka až po svatého Augustina. Ti všichni se snažili překlenout napětí mezi idealismem, tedy usilováním o univerzální dobro, a realismem, tedy respektováním reality rozporuplného světa.
Na jedné straně je člověk morální bytostí, která potřebuje poměřovat své činy etickými standardy. Na druhé straně si rozumní lidé uvědomují, že dobro a zlo od sebe často nelze v praxi oddělit, každý lidský čin v sobě obsahuje element hříchu, a politika si proto většinou nemůže klást větší ambice než volit mezi více zly to nejmenší.
Přílišný příklon k jednomu z pólů je nebezpečný. Čistý idealismus, ignorující nedokonalost člověka a nemožnost ustavit pozemskou Boží obec, nevyhnutelně ústí do revolučního utopismu. Čistý realismus je zase cynismem, pro který je moc jediným měřítkem. Lieven a Hulsman ve své knize citují Niebuhrovo nabádání, že „národní zájmy musí být mírněny ohledem na univerzální etiku a abstraktní a okázalý idealismus nemá být kurýrován národním egoismem“.
Lieven a Hulsman se snaží zdánlivý rozpor mezi realismem a idealismem překlenout projektem „etického realismu“, za jehož hlavní principy prohlašují zodpovědnost a pokoru. První princip říká, že mít dobré úmysly rozhodně nestačí – je nutné přijmout „etiku zodpovědnosti“, beroucí ohled na možné nezamýšlené důsledky našich činů. Druhý princip spočívá ve schopnosti vidět sami sebe očima druhých, a tím se vyhnout pošetilému pocitu vlastní vyvolenosti. Autoři Etického realismu připomínají, že i když Amerika „obvykle stojí na straně dobra, není bezchybná. Udělala závažné chyby a dopustila se podstatných morálních lapsů“.
Na Reinholda Niebuhra navazuje i takzvaná „protiválečná pravice“ (antiwar right), tedy konzervativní kritici Bushovy politiky. Katolický konzervativec Andrew Bacevich vychází z padesát let staré Niebuhrovy kritiky amerického přesvědčení o vlastní výjimečnosti, když varuje před vypjatou rétorikou představující Spojené státy jako národ Prozřetelností povolaný k tomu, aby na Zemi vykořenil zlo a naplnil smysl dějin, kterým je univerzalizace svobody a demokracie. „Náš sen ovládat historii – zrozený z příznačné kombinace arogance a narcismu – představuje pro USA potenciálně smrtelné nebezpečí.“
Bacevich připomíná, že Spojené státy se významně neliší od jiných velmocí a že americká expanze probíhala za použití jakýchkoli prostředků. Chce tím odvrhnout nebezpečnou myšlenku americké výjimečnosti – popírat, že Spojené státy byly v průběhu své historie vedeny stejně partikulárními zájmy a stejně hříšnými lidmi jako jiné velmoci, je nejen krajně nerealistické, ale přímo rouhačské.
Jeffersonovsko-niebuhrovský realismus „protiválečné pravice“ tak v první řadě varuje před arogancí, která „nachází svůj výraz v přemrštěné důvěře v efektivitu americké moci jako nástroje pro přetváření světového řádu“.
Budoucnost realismu Ve svém nedávném dopise veteráni středoevropské politiky varují prezidenta Obamu, aby našeptávání realistů nepodléhal. Máme se tedy vlivu jeffersonovského realismu bát? Odpověď je záporná a ten, kdo osud střední Evropy spojuje s dominancí intervencionistického wilsonismu ve Spojených státech, může zůstat klidný. Je totiž vyloučené, že si jeffersonovský realismus někdy americkou zahraniční politiku monopolizuje.
I jeho nejtvrdší jeffersonovští kritici uznávají, že wilsonismus představuje samo jádro americké identity a že wilsonovské puzení změnit svět bude americkou politiku trvale formovat. Budoucnost ukáže, zda bude jeffersonismus schopen alespoň brzdit jeho největší excesy.
***
The Limits of Power: The End of American Exceptionalism
Andrew Bacevich Vydalo nakladatelství Metropolitan Books, New York 2009. 216 stran. The Godfather Doctrine: A Foreign Policy Parable John Hulsman, Wess Mitchell Vydalo nakladatelství Princeton University Press, Princeton 2009. 85 stran. The American Way of Strategy Michael Lind Vydalo nakladatelství Oxford University Press, Oxford – New York 2006. viii + 294 stran. Ethical Realism: A Vision for America’s Role in the World Anatol Lieven, John Hulsman Vydalo nakladatelství Pantheon Books, New York 2006. xxiii + 199 stran.
Řešením falešného dilematu mezi hegemonií a izolacionismem je návrat USA k tradiční strategii účasti v regionálních velmocenských koncertech
Film Kmotr podle stejnojmenné knihy Maria Puza se stal inspirací pro knihu Johna Hulsmana a Wesse Mitchella Kmotrova doktrína. Autoři přirovnávají útok na Spojené státy z 11. září 2001 k atentátu na všemocnou hlavu mafiánské rodiny Dona Vita Corleoneho. Co dělat, když je hegemon zasažen? Tvůrci americké zahraniční politiky stojí před stejným dilem ate m jako synové Dona Vita. Nejrealističtěji se z nich projevuje Michael (na snímku vlevo v podání Al Pacina).
Jedním ze zdrojů a merického realis mu je dílo třetího prezidenta USA Thomase Jeffersona (1743-1826)
O autorovi| Jan Jireš, politolog Autor působí jako Fulbright Visiting Scholar na School of Advanced International Studies (SAIS) ve Washingtonu.
