Z mnoha důvodů se můžeme ptát, proč Evropská unie teď řeší krizi právě takto, a ne jiným způsobem. A neptejme se na postoj jednotlivých států, na ochotu si navzájem naslouchat, na neexistenci příslušných mechanismů pro případy podobných krizí. Přiznejme si, že po velkém rozšíření EU v roce 2004 se nesplnilo obecné očekávání hluboké vzájemnosti.
Fenomén Řecka se v poslední době probíral opravdu ze všech úhlů. Nikdo nepopírá fakt, že došlo k těžko omluvitelné prodlevě v nápravě našich domácích problémů, které již dlouhé roky zadělávaly na dnešní potíže (zastaralé rozvojové programy, neschopnost včas přijímat reformní kroky k nápravě vysokého deficitu). To vše už víme a souhlasíme s tím. Ale kdo a jak? Co říkají občané a co vláda země, které se to bytostně dotýká? Podle posledních výzkumů veřejného mínění víc než 60 procent obyvatelstva přijímá reformní kroky jako nezbytné. A vláda, která ještě nemá za sebou ani pět měsíců vládnutí, opravdu začala s dvoufázovou řadou opatření, které lze přirovnat ke skalpelu hluboce řezajícího do systému veřejných financí. Omezení výdajů se citelně dotkne každodenního života řeckého občana, který musí počítat se snížením celkového příjmů až o 20 procent (jde o snížení základního platu, příplatků, přehodnocení pracovních návyků, rušení 13. a dalších platů, posouvání důchodového věku atd.). Souběžně s navyšováním daní, přímých i nepřímých, všem bez výjimek, se reálné příjmy pochopitelně dál snižují. Reakce odborových centrál se dala očekávat, v demokratické zemi je to jejich právo. Ale je užitečné si všimnou disproporce mezi tvrdostí přijatých opatření a poměrně nízkou účastí na demonstracích. To ukazuje souhlas veřejnosti s nutnými kroky.
Země platí vysokou daň za finanční spekulace A teď se podívejme za hranice Řecka. Ještě donedávna si vláda na mezinárodním finančním trhu půjčovala za přibližně stejný čtyřprocentní úrok (tak jako ostatně všechny jiné vlády). Ale v posledním čtvrtletí se podmínky dramaticky zhoršují. Všelijaké mezinárodní ratingové agentury (tedy ty, které nejenže neuměly předvídat v předstihu řecký bankrot, ale dlouhodobě a velmi dobře profitovaly na úkor řecké státní pokladny), teď jako novodobý antický cenzor začaly mluvit o řeckém bankrotu. Okamžitě poté a za pomoci sdělovacích prostředků se úrokové sazby vůči Řecku zvedly až k hranici sedmi procent. Přitom ale titíž věřitelé místo pěti nabízejí Řecku (na lichvářský úrok samozřejmě) až 20 a více miliard eur, tedy více než pětinásobek toho, co žádala země, která se údajně řítí do bankrotu. Bohužel tento jev se neobjevuje poprvé, a země -uvnitř i mimo eurozónu - platí vysokou daň za finanční spekulace. Přejme si, aby to nepostihovalo i další země, ty větší, než je Řecko, které představuje jenom tři procenta evropského HDP. Z tohoto pohledu pak jsou naivní názory, že Řecko ničí a drtí euro. A je-li celkový dluh Řecka až 179 procent HDP, několik dalších států eurozóny, z pohledu statistických dat MMF, atakuje hranici 219 %, 220 % až 234 % jejich HDP.
Tváří v tvář oné vlně tsunami spekulantů jediné, co řecká strana žádá, je politická podpora, porozumění, solidarita a součinnost k tomu, aby z Bruselu vyšel na obě strany Atlantiku žádoucí signál v tom smyslu, že „ řecký problém“ byl diagnostikován, že právě začíná jeho obtížná terapie, že spekulativní hrátky nedostanou šanci už proto, že finanční svět funguje na principu spojených nádob, kdy se problém jednoho rázem dotýká všech.
A co se skutečně stalo doposud? Ano, byla vyjádřena společná politická podpora na neformálním summitu 11. února 2010, analýzou a řešením byl pověřen ECOFIN. Tam se ale všechno zadrhlo. Způsoby řešení zůstaly na papíře, ale nenašly příslušnou odezvu, prohlášení byla tak abstraktní, nesourodá, že spíš vyvolala nejistotu. Problém v Řecku trvá a veškerá dosavadní opatření postačují pouze a jenom k úhradě lichvářských úroků za úvěry. A v důsledku toho současně hrozí Řecku pád do recese.
Když slyšíme zvon, nemůžeme se ptát, komu zvoní hrana. Týká se nás všech a jediným řešením tady je včasná a rozhodná odpověď - ze strany Evropy a pro Evropu.
Protože osud máme my, obyvatelé jednoho evropského domu, společný.
O autorovi| Constantinos Kokossis, velvyslanec Řecka v ČR
