Takhle to dopadá, když se v politice objeví nová, umělá formace nezatížená žádným programem, tradicí ani stabilní základnou příznivců. Vítězí manažerský ideál maximální flexibility. Věci veřejné si zformulovaly otázky do vnitrostranického referenda, které mu dávají v momentální situaci tu největší páku jak v koalici, tak i ve vábení bezprizorních voličů. Požadavek na schvalování zdravotní a důchodové reformy ústavní většinou nemá jiný smysl než nabídku veta opozici. Požadovaného výsledku referenda se dosahuje formulacemi jako „Souhlasíte se sjednocením DPH na 19 % pod záminkou financování důchodů...“ – s něčím, co se děje pod záminkou, může samozřejmě souhlasit jen lotr, ať už je to cokoli. A referendum je referendum, na to je nějaká logika nebo mnohaletá práce expertních komisí krátká.
Koaliční vlády u nás vždy trpěly rozhádaností – v tom, co menší strana chápe jako prosazování vlastního programu, dominantní strana vidí vydírání. Takovému Josefu Luxovi, uznávanému mistrovi taktiky černého pasažéra, se ovšem o volnosti, s jakou si mohou vymýšlet podmínky véčkaři, mohlo jen zdát.
