Experiment s hudbou vyšel Pitínský především zasadil úder tradicionalistům v tom, že nepoužil známou Sukovu hudbu, ale přizval ke spolupráci skladatele Víta Zouhara. Staromilská část publika se netají pobouřením nad nedodržením známého vzorce, ale Pitínský se nedopustil ničeho, co by neobhájil. Sukova hudba není se Zeyerovým dramatem autorsky svázaná, a režijně skladatelský experiment je tudíž nejenom legitimní, ale nová hudba s textem svěže koresponduje, podílí se na jemné ironii inscenace a nápaditých hříčkách. Nevadí, že je přiznaně eklektická a drží se jakéhosi barokizujícího stylu, má půvabnou zvonivost i vypjatou dramatičnost a dění na scéně výrazně pointuje. Jednoduše sedne k tomu, jak dynamicky Pitínský s textem naložil,
Režie inovuje starý text v několika rovinách. Dodává mu živost a místy až téměř barbarskou divokost, která prosakuje do většiny situací. V kontrastu k této sálající síle se pak neustále rozvíjí sotva postřehnutelná ironie a nadsázka, obé pak spolehlivě ruší deklamativnost a patos staré pohádky. A konečně způsob, jakým jsou hudební vstupy vkomponovány do děje, je často nečekaný, a o to působivější. Například Prolog je zpívaný a část prvního jednání je pojata v duchu melodramu, kdy herci mluví od pultíků a zvolna přecházejí k divadelní akci. Zrod divadla předjímá dialog Radúze (Viktor Dyk) a Vratka (Jan Bidlas), kteří nesmírně vtipně rozehrají dialog o třech groších. Hudebníci pak střídavě vstupují na jeviště, jindy zase herci sami text buď zpívají, nebo jej hudebně frázují a rytmizují. Scénograf Jan Hubínek využil monumentalitu jeviště historické budovy ND, které „rozložil“ do několika významových vrstev. Zatímco vpředu se v pastelových barvách rozvíjejí plochy, které symbolizují les, horské štíty či okázalý královský palác, v zadním plánu vzniká prostor pro různorodé a efektní obrazy: stínohru, barevné kontrasty, metafory, herecké akce. Hubínek tu nápaditě spojil dvojí výtvarnou inspiraci – folklor a secesi – a výsledek je naprosto svébytný. K tomu přistupují kostýmy Kateřiny Štefkové kombinující různé historické odkazy od doby barbarské přes Egypt až k art deco. A Pitínský s touto výtvarnou hřivnou pracuje velice imaginativně, evokuje tušené, řetězí asociace. Jeho režie Zeyerovy hry, to jsou také nové výklady postav, objevy neznámých poloh a akcentů v situacích. Například Prija (Antonie Talacková) a Živa (Eva Vrbková), které jsou u Zeyera spíš okrajové figury, tu dostávají prostor, jsou to barbarky, divošky a potvory. Ani Mahulena (Pavla Beretová) není žádná unylá kráska, však také své dlouhé světlé vlasy záhy odhodí. Krásné jsou scény milenců, plné divočení, jiskření, zmatků, vzdoru, polodětského okouzlení, oba doslova narážejí hlavou do zdi. A než se Radúz setká s matkou, propadají rytmům samby, kdy na pozadí běží projekce z Wendersova filmu Buena Vista Social Club. Není to nic násilného, scéna má úžasnou poezii a živočišnost. Věčné vzorce lásky a nenávisti Je velkým kladem Pitínského režie, že z Radúze a Mahuleny stvořil dvojici, která má letoru a dychtivost současníků. A hraje o lásce, nenávisti a vášni, jež se nemění. Král Stojmír (Alois Švehlík) je slaboch, jeho žena Runa (Johanna Tesařová) bojuje proti sokyni všemi prostředky. Zlo, které Runa produkuje, je sice místy obecné, ale zato zaujme efektním výstupem, kdy se její paže mění v perutě, jimiž chce milence zahubit. Když Mahulena prosí Radúze, aby její matku ušetřil, Runinou tváří se mihne záblesk zapírané mateřské lásky.
Matka Radúze Nyola (Marie Málková) je zase zjevením Mahuleny dotčená ve svých citech k synovi a po vypjatém pohřebním lamentu opanuje situaci civilním projevem a důrazností, zatímco Radovid (Jiří Štěpnička) mírní její emoce jako snad i tichý obdivovatel. Nyolin polibek přináší Radúzovi zapomnění, ale scéna nemá daleko k náznaku incestního vztahu. Radúz Nyolu líbá jako svou milou a ta rozhořčeně uskakuje. Závěr, kdy Radúz „trpí amnézií“ a chová se jako pacient psychiatrie, je sice ztěžklý a snesl by ještě pár škrtů, ale tento dojem přebije nečekané vyústění.
***
HODNOCENÍ LN ****
Julius Zeyer: Radúz a Mahulena
Režie: Jan Antonín Pitínský Dramaturgie: Lenka Kolihová Scéna: Jan Hubínek Kostýmy: Kateřina Štefková Národní divadlo, premiéra 18. 6.
