Pojem vizuální sociologie se obvykle chápe v trojím smyslu. Míní se jím jednak sběr dat prostřednictvím kamery, například při výzkumu interakcí v menších skupinách či při zúčastněném pozorování, a už zmíněná interpretace a komentování fotografií. Další možností je zkoumání vizuálních projevů jednotlivých kultur či subkultur – obrazů, soch a grafik, písma, reklamních poutačů, designu, módy či třeba tetování. A konečně se tímto pojmem chápe i využití vizuálních prostředků při zprostředkování sociologických poznatků, například prostřednictvím filmu či videozáznamu, ale i vizualizace získaných dat formou grafů, koláží počítačových animací.
Z tohoto širšího pojetí vizuální sociologie si profesor Jagellonské univerzity v Krakově Piotr Sztompka (* 1944) za téma své knihy z roku 2005 zvolil fotografii jako výzkumnou metodu. Se zjevným pedagogickým záměrem výklad odvíjí od vizuálnosti světa a vzájemného vztahu sociologie a fotografie přes interpretaci fotografického obrazu až k praktickému návodu, jak trénovat vizuální představivost. Kniha přitom působí, jako by ji psali dva lidé: úvodní kapitoly nesoustředěný rétor, který si nedělá těžkou hlavu s pojmy a kategoriemi, další dvě třetiny textu pak zkušený učitel, jenž zručně cituje práce jiných autorů tak, aby podpořily jeho teze. Sztompka se sice zaklíná nutností vyhovět vědeckým konvencím, ale způsob, jakým to činí, místy čtenáře přivádí k úžasu. Do „světa obrazů“ zařadí kromě grafiky či fotografie také divadlo a scénografii a se zavádějícím odkazem na W. Benjamina dodává, že tyto „techniky“ umožňují „mnohonásobnou reprodukci“. Správnost tvrzení, že středověk byl šedý, zatímco renesance barevná, dokládá odkazem na kostýmní filmy. A o stavu umělecké vnímavosti a úrovni vzdělání dané společnosti podle autora vypovídají „bohatě vybavené novinové stánky a fronty před muzei“.
Terminologické nepřesnosti ve Sztompkově knize možná jdou na vrub překladu: co je to například elektronková blesková lampa? Má teleobjektiv úzké okénko? Říkáme česky „dvouobjektivová zrcadlovka“? Ovšem polský sociolog se dopouští i věcných chyb a omylů. Celuloidový negativ nevynalezl W. H. F. Talbot. Převládajícím stylem daguerrotypie nebyl piktorialismus. A tak dále.
Stručně řečeno, Sztompkovy práce z 90. let věnované fenoménu důvěry v transformujících se společnostech byly přinejmenším podnětné. Jeho Vizuální sociologie pro první seznámení s tématem v podstatě poslouží, k autorovým tvrzením je ovšem třeba přistupovat obezřetně a občas i velmi kriticky.
***
VYŠLO ČESKY Vizuální sociologie Piotr Sztompka Přeložil Jiří Ogrocký. Vydal Slon, Praha 2007 (vyšlo 2008). 200 stran.
