ZTRACENI V PŘEKLADU
Literární postavy - i lidé v životě - hovoří různě: někdy je to, co říkají, jasné jako facka, jindy jsou záhadní jako orákulum, jednou mluví souvisle a podruhé ne, někdy jen tak plácají, jindy pronášejí hluboká moudra a občas to vyjde nastejno, vedou řeči vtipné i trapné, vulgární i upjaté, zábavné i nudné. S tím vším překladatel počítá a musí se s tím nějak popasovat. A proč to říkám? Abyste rozuměli: Dokud postavy mluví, je to dobré. Jakmile se však uchýlí k nonverbálnímu způsobu komunikace, dobré to není. Aspoň ne pro překladatele.
Mám dojem, že většina Čechů v sobě nosí obrázek typického Itala coby uřvaného gestikulujícího človíčka. Což je samozřejmě klišé, a tedy obrázek značně zjednodušující a zevšeobecňující, nicméně o tom, že Italové (a především ti z Jihu) používají při hovoru gesta mnohem častěji než Češi, není pochyb. Gestikulace obvykle není tak teatrální, jak bývá předváděna Neitaly. Je to běžný způsob dorozumívání. Dovedený do minimalistické dokonalosti především členy nechvalně proslulých zločineckých organizací, takže v Itálii se často zakazuje i pouhý oční kontakt s obžalovaným nebo svědky. Nejběžněji používaná gesta, a teď myslím v životě spořádaných občanů, mají v italštině svá slovní označení nebo je lze alespoň stručně a výstižně verbálně vyjádřit. Cožpak o to, i my Češi máme pár pěkných gest, ale: Zaprvé je obvykle neverbalizujeme, takže pokud se objeví v textu, plní jen ilustrativní funkci k pronesenému výroku, zatímco italský text si vystačí jen s „čitelným“ gestem. Zadruhé, a to je větší problém, jednotlivá gesta nejen že si v různých jazycích vzájemně neodpovídají, ale mnohá v druhém jazyce prostě nejsou.
Promiňte odbočku, ale marně si lámu hlavu, jestli v českých překladech Bulhaři na znamení souhlasu přikyvují, či vrtí hlavou. Ale zpátky k Italům. Další šproch, na kterém je pravdy trochu, zní: Italové jsou pověrčiví. Mnohá gesta jsou tedy zažehnávacími rituály proti smůle, buď cosi jako „Pánbu s náma a zlý pryč“, nebo „aby se to nezakřiklo“. Nám stačí zaťukat na dřevo, zato Italové ťukají zásadně na železo: dřevo přece shoří! Správný italský muž však nedůvěřuje ani železu a používá jako ochranný amulet něco, co je (podle něj) ještě tvrdší a nezničitelnější: sáhne si do rozkroku. Jenže co s ním v českém textu, navíc humoristickém, kam se žádné vysvětlení pod čarou opravdu nehodí (nechce-li překladatel přispět ke zvýšení komičnosti i svojí troškou do mlýna)? Nezbývá než ho tam zkrátka nechat s rukou zaraženou hluboko do kabátu či na poklopci (když kabát nemá) a doufat, že se čtenář z kontextu dovtípí, že to gesto není výrazem neovladatelného sexuálního puzení, nýbrž mačistickou verzí pokřižování svíčkové báby.
Jednoduchými posunky vyjádříte „italsky“ mnoho: pokrčíte paži a přitahujete sklopenou dlaň směrem k tělu: pojď sem!, zvedáte palec přitisknutý proti ostatním prstům (trochu jako byste něco nesli do úst): co po mně chceš?, promnete si bradu palcem a ukazovákem: to je nuda!, přejedete si nataženou dlaní ve výšce obočí: už toho mám tak akorát, ohnete obě paže, dlaně jsou ve výšce ramen směrem od těla: já nic, já muzikant, přitahujete pokrčené prsty k dlani, jako byste něco mačkali: pá pá.
Minulý týden zvěstoval Jan Čáp ve svém sloupku věk mimických recenzí, a já v rámci programu Škoda slov navrhuji používání gest různým našim činovníkům místo prohlášení a proslovů v televizi. Diváci si pro jistotu položí ruku do klína (divačky do cizího), a basta. Ušetří se čas, a navíc: gesta u nás zdomácní a já budu mít po starostech.
***
Marně si lámu hlavu, jestli v českých překladech Bulhaři na znamení souhlasu přikyvují, či vrtí hlavou
O autorovi| Alice Flemrová překladatelka
