Úterý 14. května 2024, svátek má Bonifác
130 let

Lidovky.cz

Rekordní přenosy z MET

Česko

Úspěšnost projektu Metropolitan Opera: Live in HD přesvědčivě dokládá statistika: na Bohému se prodalo 150 000 vstupenek do kin po celém světě, což je dosavadní rekord.

VČeské republice přenášejí představení Metropolitní opery vedle pražského Aera ještě kina v Hradci Králové a Žatci. Zájem diváků stoupá natolik, že podobně jako v jiných zemích i u nás během dubna až června následuje série s názvem Přidáváme, v níž budou k vidění všechny letošní i loňské přenosy včetně Lazebníka sevillského, Evžena Oněgina, Kouzelné flétny nebo Puritánů. Donizettiho Bohémou MET v sobotu zařadila do přenosů třicet let staré nastudování režiséra Franka Zeffirelliho s hyperrealistickou scénou. O přestávce jsme mohli vidět dojatého pětaosmdesátiletého Zeffirelliho při holdu, který mu za jeho jedenáct režií MET vzdala. Pěvecky inscenaci dominovala rumunská sopranistka Angela Gheorghiu, která svými jímavými pianissimy potvrdila, že Mimi je právem stěžejní rolí jejího repertoáru. Charakter americky velkolepé show Bohémě dodávala účast několika stovek účinkujících v druhém dějství.

Po sedmi přenosech již můžeme porovnávat výhody i nevýhody -ty první jednoznačně převažují. Přinášejí nový kulturní fenomén: žánrově to nejsou ani operní představení, ani film - spíše jde o film/dokument o opeře, včetně jinak nedostupných rozhovorů s tvůrci a pohledy do zákulisí, skýtající jiné zážitky než návštěva divadla nebo „jen“ filmové ztvárnění opery.

Dosavadní přenosy svědčí o hledání optimální režie přenosů. Zatím převažuje přístup, kdy divák v kině má jen malou možnost vidět scénu jako celek (ještě že diváci v MET občas během představení tleskají, což se zdá být pro režii přenosu pokyn k záběru celého jeviště). Zatím nejdále zašel v experimentování přenos Tristana, kdy do již tak fragmentovaných výřezů scény přidávala (po vzoru sportovních přenosů) ještě okna s detaily tváří pěvců - možná nadbytečně.

Z hudebního hlediska si můžeme dopřávat spolehlivé výkony orchestru a sboru a vychutnávat si interpretace nejlepších světových pěvců, vše v kvalitě v našich domácích podmínkách prakticky nedostupné. Naopak „tradiční“ scénografie i režie, v produkci MET (i přenosů) převažující, přece jen někdy budí (pro nás potěšitelnou, vítanou a někdy oprávněnou) ambici, že bychom to možná uměli udělat jinak a zajímavěji. Za nebývale příjemný pocit „těšení se“ na každý další přenos je třeba tvůrcům i organizátorům přenosů poděkovat.

Autor: