Na to jsem zvědav, zdali po nich zůstane v jazyce stopa. V povědomí zůstaly krejcary.
Ode dneška přestávají platit padesátníky. Nejen to. Z našeho života odcházejí haléře. Na úsvitu naší republiky v osmnáctém roce bylo raženo dokonce šest různých mincí haléřové hodnoty, dvou-, pěti-, deseti-, dvaceti-, pětadvaceti- a padesátihaléřové. Za protektorátu se počet smrkl na tři, byly raženy desetníky, dvacetníky a padesátníky. Po válce už byly jen dvacetníky a padesátníky, zato měnová reforma v roce 1953 přinesla takové kuriozity, jako byla haléřová a tříhaléřová mince, samozřejmě pěti-, deseti- a pětadvacetihaléřové. Novější doba zavedla ještě dvacetníky a padesátníky, a jak to bylo dál, si pamatujeme všichni. Dneškem padesátník končí.
Zajímavé a k úvahám nabádající je oficiální vysvětlení: obyvatelstvo je přestalo používat. Národní bance se z oběhu vracel jen zlomek ražených mincí. Onehdy jsem našel poklad – hromádku mincí. Nikdy neopomenu se shýbnout pro minci, ať je to, co je to, zvednu ji, udělám třikrát tfuj pro štěstí a strčím ji do kapsy, abych nepohněval boha Merkura. Takže jsem byl zvědav, co je to za mince a vida, byly to padesátníky. Jeden bych byl zvedl a pro štěstí poplival. Ale že jich bylo osm, přišlo mi to hloupé zobat zahozené jmění. Jako kdybych si odnesl od popelnice rozšmachťané boty, které tam někdo odložil.
Zrovna včera jsem zavzpomínal s jedním vrstevníkem na cukrárnu ve Štítného ulici v Praze na Žižkově. Zatímco všude jinde prodávali zmrzlinu za sedmdesát halířů kopeček, za korunu čtyřicet dva, tady měli pět druhů zmrzliny po padesátníku: vanilkovou, čokoládovou, citronovou, malinovou a jahodovou. Ovšem má nejstarší vzpomínka na padesátník je starší, a pravděpodobně klamná.
Vyrůstal jsem na vesnici, ve Slapech, a naše sousedka babí Pokorná krmila husy – šiškami a také jim dávala sezobnout minci, aby lépe trávily. Měl jsem v paměti, že to byl padesátník a že byl žluté barvy, tedy převážně měděný, a že na něm byl vyražený Karlův most. Jak ta mince procházela husím trávicím systémem, pilíře a sochy mostu se zvolna vytrácely, až z mince zbyl jen plíšek. Jenže most byl na mincích z první republiky a tehdy padesátník nebyl. Čímpak to asi babí Pokorná ty husy krmila?
Zmrzlina ve Štítného ulici je jediný produkt, na který si vzpomínám, že stál rovných padesát haléřů. Lístek na tramvaj stál v Praze dlouho šedesát haléřů. Silvestra z roku 1969 na 1970 jsem strávil na návštěvě v rodině Adolfa Hoffmeistera. Vládla stísněná nálada. Odbyla půlnoc a nikdo nechtěl nic říct nahlas – na optimismus nikdo neměl pomyšlení. Až promluvil Jirka Sirotek, ten, kterého později v Karlových Varech ztřískal rákoskou Jiří Menzel: „Tak, a jezdíme za korunu.“ Měnil se tarif Dopravního podniku. Haléře opět něco pozbyly na významu. Až dopadly, jak dopadly. Ode dneška mince haléřové ražby nemáme.
Na to jsem zvědav, zdali po nich zůstane v jazyce stopa. V povědomí zůstaly krejcary. Šestáková literatura odkazuje na šestikrejcarovou minci, později na desetikrejcarovou, přeměněnou na dvacetník. No a pětka, to bylo pět zlatých čili deset rakouských korun. Udržela se v jazyce i grešle, mince naposledy ražená v roce 1768, v podobě „zlámané grešle“ a „držgrešle“. Ujme se nějaké haléřové rčení? Aby po těch penízcích aspoň něco zbylo.
