Třiadvacátého srpna 1943 bylo z cikánského koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu odesláno do Osvětimi ke konečnému řešení cikánské otázky i celé zbývající vězeňské osazenstvo. Tento den se stal památným a každoročně se zde u zbudovaného památníku v Žalově koná pietní akt za zemřelé, kteří zde dosti houfně umírali v důsledku nesnesitelných životních podmínek. Byly to ponejvíce děti, které se s těmito podmínkami dokázaly vyrovnat nejhůře.
Tentokrát byla zádušní mše za oběti konána přímo v místech, kde vězeňský tábor stál a kde je dnes rekreační středisko. Mnohokrát se již zádušní mše konaly na návsi v Hodoníně, ale tentokrát došlo ke změně. Jednak proto, že mše na návsi byla často rušena místními obyvateli, kteří jaksi nehodlali brát na vědomí, že v jejich sousedství umíraly nevinné oběti - mše se neúčastnili, ale naopak ji rušili i bezprostředním projížděním pomalých a hlučných traktorů. Ale ke změně došlo hlavně proto, že se jaksi předpokládalo, že rekreační středisko bude vykoupeno a na jeho místě bude vybudováno mezinárodní školicí středisko romského holokaustu.
Myšlenka, kterou vzal za svou ministr Michael Kocáb a již prosadil ve vládě ještě za premiéra Topolánka. Myšlenka dobrá a nepochybně užitečná, jak ukazují zkušenosti rodícího se a sílícího neonacismu v naší zemi, a nejen v ní, ale i celkový nezájem o důstojné vnímání i romských obětí, jako by i ony nebyly částí velkého boje za osvobození a byly jen jakousi privátní záležitostí Romů. Příklad obyvatel Hodonína je jen malou trapností a smutným úkazem nevymykajícím se z celkového obrazu společnosti.
Koneckonců i existence prasečí farmy v podobném táboře v Letech u Písku a marná snaha o její odstranění jsou jen dalším z mnoha podobných případů neskonalého ignorování romských obětí ve společnosti. Maje tyto průvodní okolnosti romského holokaustu na mysli, dovolil jsem si veřejně poukázat na to, že jakákoliv pieta bez náležité reflexe do společnosti je jen formálním, snad i pokryteckým aktem, kterým jako by byly smývány hříchy a pochybení minulosti a jejich aktérů, aniž je prokázáno činem, že pieta je míněna vážně.
To jsem ovšem ještě netušil, co se následujícího dne dozvím - a co daleko překoná moji celkem střízlivou, byť i kritickou poznámku.
Dověděl jsem se, že blíže neurčené kruhy ministerstva školství, které bylo vládou pověřeno výkupem střediska a dalšími následnými kroky, odmítají realizovat rozhodnutí vlády a vymýšlí náhradní a hlavně levnější řešení. Jak jsem při konzultaci s ministrem Kocábem zjistil -mám jeho povolení o tom hovořit -řešení naprosto nesmyslné, které nemá souvislosti s Hodonínem a zde zemřelými oběťmi. Řešení hodné úředních šedých myší, které nedokážou pochopit souvislosti a jejich společenské dopady. Argumenty o finanční náročnosti tu neobstojí, zvláště při srovnání s náklady, které stojí daňové poplatníky například porcování medvěda, jehož výsledkem může být takový nesmysl, jako je budování akvaparku v obci, v níž není voda.
Premiér Fischer tvrdí, že jeho vláda nemá mandát k zásadním rozhodnutím, tedy nemá ani právo rušit rozhodnutí vlády předcházející, která ten mandát měla. Ministryně spravedlnosti Kovářová se dokonce nehodlá podřídit ani svému šéfovi a dělá si naprosto cokoliv, jako utržená z řetězu. Ministerstvo školství se nyní řídí jejím příkladem.
Fakt si nejsem jist, jestli tohle nejsou příklady jako vystřižené z Kocourkova, nebo je to pokračování nedostačující reflexe romského holokaustu i ze strany vlády, nepochybně jeho institucionální popírání. To první je jen směšné, to druhé je pokleslé, hloupé a špatné. Vybrat si není z čeho.
***
Nejsem si jist, je-li tohle Kocourkov, nebo pokračování nedostačující reflexe romského holokaustu i ze strany vlády
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě
