Do stále bohatšího žánru publikovaných odposlechů přidal týdeník Respekt novinku „nahrávání člověka, kterému tvrdíme, že ho nenahráváme“. Díky tomu se dostala na světlo boží zásadní informace – jeden z poslanců Věcí veřejných a) se snaží nakydat špínu na pana majitele strany, b) dostává od majitele prachy bokem, c) je rozmarný kalousovský vtipálek, d) trpí bájnou lhavostí nebo e) vzal si toho dne omylem víc prášků proti lupénce a zapil je vodkou. Co přesně z toho platí, se z Respektu sice nedozvíme, ale rozhodně nám poskytl námět k zamyšlení. Uvidíme, zda výsledný článek vejde do dějin české žurnalistiky.
Titulek – „Strach a úplatky nad VV“ – je sice tak razantní, že by ho použili i v Blesku (jen by za něj dali tři vykřičníky a nahoru do žluté hvězdičky slovo ŠOK!), ale samotný obsah textu lákavost headlineu nenaplňuje stoprocentně. Začátek je slibný, v reportážně dramatickém úvodu se ocitáme „v jedné z restaurací na Malé Straně“ a setkáváme s nejmenovaným „významným politikem Věcí veřejných“, který „ještě před chvílí suverénně mluvil na veřejnosti“, ale „teď se za stolem nervózně chvěje“. Sděluje novinářům, že ho chtějí zastrašit, „nesmíte mě v žádném případě citovat ani kdekoli zmínit moje jméno,“ šeptá prý „několikrát za sebou“. Článek dále – přes informační můstek o „místopředsedovi Bártovi“ („Strach, který náš společník popisuje, vyvolala v jeho mysli jedna konkrétní tvář: Vít Bárta“) – pokračuje k poslanci Škárkovi, který sice novináře též žádá, aby ho nejmenovali, ale na rozdíl od vystrašeného kolegy z úvodu přitom zřejmě málo šeptá, takže jeho přání zůstává oslyšeno. V závěru článku už jen Bárta a další véčkaři Škárkova tvrzení o uplácení ve VV popřou a policie slíbí, že se tím bude zabývat.
V článku tedy chybí zásadní element – jeho autoři. Text se dle vzoru západní žurnalistiky snaží působit zcela odosobněně, takže i když je chování Škárky popsáno do detailu, o autorech se nedozvídáme vůbec nic. Dokonce ani to, zda při rozhovoru s ním byli přítomni oba podepsaní – Ondřej Kundra i Ivana Svobodová. Věta „pevným stiskem ruky vítá novináře“ funguje v singuláru i plurálu, dále se novinář/i změní v „návštěvu“ a nakonec v „Respekt“. A není divu, že to právě „Respekt“ si hovory se Škárkou nahrál a rozhodl se je zveřejnit. Ale my se chceme dozvědět, jak se autor/ři v klíčovém momentu zalhání cítili. Zda se zakoktali. Zda neuhnuli pohledem stranou. Zda si doma zkoušeli před zrcadlem říkat „nebojte, nic nenahráváme“. Vždyť pokud je tento text v něčem milníkem, pak v praxi novinářské, nikoli v politické. Je to totiž poprvé, co se nějaká redakce veřejně přihlásila k tomu, že do výbavy novináře musí patřit schopnost lhát někomu do očí. Ne že by se nelhalo, ale dosud to nikdy nebylo součástí veřejné firemní politiky. Jsme tedy na počátku žurnalistické revoluce a chceme být informováni.
Protože pokud se Respektu podaří tento model prosadit, bude to mít velké důsledky na celou profesi. Novinářské fakulty budou muset odmítat uchazeče se sklony k červenání, etické kodexy budou muset zpřesnit definice „veřejného zájmu“ a definovat situace, v nichž je lhaní novináři doporučeno (politikům) a zakázáno (mamince), a hlavně: editoři se budou muset začít zamýšlet nad stylem psaní. No opravdu „Respekt si hovory s ním nahrál a pro jejich závažnost se rozhodl obsah zveřejnit“ ještě ujde, ale vývoj se nezastaví. A „Respekt si utřel prsa kapesníkem, pro jistotu spolknul postinor a zapsal si, o čem politik mluvil ze spaní“ už bude působit dost divně.
