Nevím, zda pánové Wente a Turas, inženýři firmy Western Electric, byli mužové dobří, či zlí. Kdyby mi však nějakou prapodivnou časovou smyčkou přišli do rukou, asi bych se neudržel a začal je mučit. Činil bych tak jejich vlastním vynálezem, reproduktorem.
Ač povahy v zásadě spíše mírné, tentokrát bych si je vychutnal, až by škemrali o slitování. Na jejich eventuální námitky, že tenkrát, v roce 1925, nevěděli, co činí, bych odpovídal jen slovy, že dospělý muž má předvídat následky svých činů a mrzký peníz, který jim kapitalista zajisté nabídl, není omluvou pro cokoli. Jistě by se podivili, jakého rozšíření jejich objev, původně proponovaný pro rádiový poslech bez sluchátek, dozná.
Kam oko dohlédne a ucho doslechne, chvějí se membrány, které nikdo nemá vůli či odvahu protrhnout. Mám dojem, že v průběhu civilizačního procesu stále roste hluková hladina, kterou dobrovolně produkujeme. Člověk je kupodivu jaksi konstruován tak, aby mu úplné nebo relativní ticho připadalo jako hrozivé, kdybych psal německy, použil bych špatně přeložitelného slova unheimlich.
Snad je to naším dávným původem v tropické Africe a její tradiční zvukovou kulisou. Noc v savaně či tropickém lese je všechno jiné než tichá a svatá: sovy houkají, rosničky skřehotají, cikády cikají, kukačky kukají, hyeny hyjí. Predátoři se plíží za stěnou z hluků a zvuků, která si tichého našlapování ani nevyžaduje. Kupodivu se zdá, že nám tento instrumentální doprovod chybí. V rajských dobách, kdy se v městech ozývalo jen volání trhovců, skřípání náprav a ržání koní a hudba byla slyšet jen v koncertní síni či v předměstské knajpě, měl chudý řemeslník ve své dílničce namísto reprodukční soustavy alespoň jednoho dva ptáčkyzpěváčky v kleci, aby odháněli vlezlé ticho.
Zdá se, že s postupujícím civilizačním procesem se i akustické vjemy musejí neustále zesilovat, podobně jako k strhujícímu zážitku stačil kdysi výlet kousek za městské hradby či skutečnost, že si dáma ve filmu sňala punčošku. Fenomén sám se nedá přehlédnout, či lépe přeslechnout, u nás zejména v oněch už téměř dvaceti letech od revoluce.
Už je těžko jet hromadnou dopravou, aby si vedle někdo nepřehrával do nepříliš těsných sluchátek nějakou apokalyptickotechnicistní kulisu, cestování jedinou autobusovou společností, která by mohla konkurovat stále upadajícím drahám, je znepříjemňováno hlasitě řvoucí reklamní kampaní v úvodu jízdy. Chtě nechtě si raději „užívám“ poezie 19. století, jakkoli ušmudlané a zpožděné. I v kavárnách a restauracích, snad krom čínských, rostou decibely s časem geometrickou řadou. Co v sobě vlastně chceme přehlušit?
Je pravda, že za zvukovou ohradou nás žádná myšlenka nenapadne. Není vůbec náhodou, že se v této souvislosti používá právě tohoto slova: myšlenka nás „napadá“ většinou nechtěně. Po napadení by nás tudíž mohla dlouho trápit a natahovat na žebř pochybností - je to, co děláme, skutečně tím, co jsme činit chtěli? Nedusíme se v objetí osob a institucí, které jsme si vybrali jen napůl? Nemění se většina věcí kolem nás neobyčejným přehnáním v pravý opak toho, k čemu původně směřovaly a měly sloužit? Najdeme v sobě odvahu nějak vykročit ze zbabělosti a následné nudy, ponížení a prázdnoty? A tak je lépe se ponořit v otupující hukot a ex post zařadit pány Wenteho a Turase, o nichž veřejnost ani moc neví, do panteonu významných mužů. Jenže kam? Vedle Alexandra Fleminga? Alberta Hofmanna? Josepha Goebbelse?
Zdá se, že s postupujícím civilizačním procesem se i akustické vjemy musejí neustále zesilovat
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
