Fidel Castro chtěl z Kuby udělat rovnostářskou společnost. Osobní ambice a touhy měly ustoupit masové soudržnosti a kolektivnímu štěstí. Fidel vymezoval prostor pro sebenaplnění každého jednotlivce. Byl to velmi úzký prostor, většinou přecpaný morbidními idejemi, patetickými výzvami, bojovými hesly.
Výsledkem měla být jednolitá, poslušná masa lidí. Fidel ale nyní z ústraní sleduje, jak mu jeho plán nevyšel, i v jeho zemi existují velké sociální rozdíly. Názorně to ukázaly mobilní telefony, které lidu povolil jeho bratr Raúl Castro. Ten, kdo má u ucha mobil, musí totiž mít zákonitě dost peněz.
Vždyť kdo si dnes může na ostrově koupit aparát za více než sto dolarů, když se průměrný plat pohybuje kolem dvaceti měsíčně? Mobily ale jen zviditelnily to, co Kubánci léta tušili. Některým krajanům se daří mnohem lépe. Dá se říci, že zhruba šedesát procent kubánské populace žije podle životních osnov Fidela Castra - jsou si majetkově rovni, lépe řečeno: žijí velmi skromně.
Dalších třicet procent lze počítat do střední třídy, jsou to lidé, kteří si sice nemohou žít na vysoké noze, na druhou stranu ale nestrádají. Většinou je ze zahraničí finančně podporují příbuzní a přátelé. Kubánce v poslední skupině lze označit za boháče. Ti ke svému postavení přišli díky příslušnosti (nebo podlézavosti) k vládnoucí elitě, jsou to komunistické kádry, vojáci, agenti nebo lidé pracující v turistickém ruchu. „Ten druhý nás nechal napít“ Fidel, který po odstoupení od moci prohlásil, že bude nyní „bojovníkem idejí“, je v pozici muže, který prohrál válku, ale dál svádí drobné bezvýznamné bitvy. Navíc ho většina národa nemá ráda, dokonce se dá říci, že Raúl získává popularitu na jeho úkor.
Bývalý ministr obrany měl přitom do svého nástupu k moci pověst krutého, omezeného a suchého člověka. Byl to ale on, který Kubáncům po padesáti letech Fidelovy vlády, vedené ve spartánském duchu, začal dopřávat mikrovlnky, DVD přehrávače, motocykly, hotely, pláže a ony mobily...
„Když vám jeden prezident upře láhev vody a druhý vás nechá napít, je jasné, koho budete mít raději,“ řekla nedávno pro list Miami Herald Kubánka Elena, obyvatelka Havany. Laskavější pohled na Raúla Castra jiný rezident trefně okomentoval slovy: „Kubánci jsou jako bitá žena. Když ji manžel jednoho dne nenařeže, začne o něm tvrdit, jak je vlastně milý a hodný.“
Raúl se opravdu může snažit o vylepšení pověsti, možná touží i po oblibě, které se mu ve stínu Fidela nedostávalo, nebo mu jde jen o vlastní bezpečnost a těmito úlitbami se snaží usmířit své zavilé nepřátele. V této souvislosti je dobré připomenout Raúlův projev před armádními špičkami z léta roku 2006. Již tehdy se spekulovalo o tom, že Raúl brzy po svém bratrovi převezme moc. Tehdy ještě jako ministr obrany svou řeč přednesl v neprůstřelné vestě a s helmou na hlavě.
Bývalý kubánský generál Rafael del Pino, který v roce 1987 utekl do USA, to nedávno ironicky okomentoval: „Čeho se Raúl obával? Že by se mu někdo mohl pomstít? Mohl. Tím, že si vzal helmu a vestu, se proto zachoval moudře.“ Del Pino dodal, že mnozí potomci generálů, důstojníků či obyčejných vojáků mohou jít stále Raúlovi po krku za to, že nechal popravit jejich otce či dědy.
Vzbouřit se může i poslušný kubánský lid. Přispět k tomu mohou paradoxně právě reformy. Kubánci budou třeba chtít víc než jen pár věcí nebo jim dojde trpělivost při pohledu na proklamovanou, ale vylhanou sociální spravedlnost.
Sto dnů reformy Na druhé straně Raúl Castro potvrdil svou pověst pragmaticky založeného člověka, kterému jsou vzdáleny plamenné projevy jeho bratra, jenž se nechal často unést svými patetickými vizemi.
Vedle dodávek západního (a čínského) zboží přišel i s daleko zásadnější reformou. Poprvé za půl století by měl být Kubánec hodnocen za množství skutečně odvedené práce, Raúl zrušil státem stanovený platový strop. Známé socialistické heslo „každému podle jeho potřeb“ se pomalu mění na kapitalistické „každému podle jeho zásluh“. Je to další políček do Fidelovy tváře, který věřil, že jeho lid bude pracovat na základě morálních pobídek. Pletl se.
Řada Kubánců dnes na práci nesáhne, protože se jim nechce do úmoru pracovat za mizerný plat nebo nechtějí ztrácet čas „předstíráním“ práce. Typickým jevem současné kubánské společnosti jsou tak davy mladých lidí, kteří se v ulicích kubánských měst jen tak potulují, ve skupinkách klábosí či se smějí. Je lepší si rychle přivydělat něco bokem nebo čekat na peníze z ciziny.
O neproduktivitě mnohých obyvatel ostrova ostatně nedávno psal i deník Granma, jenž je hlásnou troubou režimu. „Bohužel si nezanedbatelná skupina Kubánců myslí, že je lepší žít z černého trhu nebo z práce svých spoluobčanů,“ poznamenal trpce ve svém komentáři šéfredaktor deníku Lazaro Barredo. Podle vládních statistik dnes z 6,7 milionu Kubánců v produktivním věku pracuje jen 4,8 milionu lidí. V Havaně, kde by měla být nezaměstnanost nejnižší v zemi, se počet lidí bez práce odhaduje na dvacet procent.
„Ostrov svobody“ je sice podle tamních pohlavárů a médií stále onou hrdou socialistickou zemí, jejíž lid stojí za svým neohroženým vůdcem. Raúlovy reformy, ke kterým přistoupil během svých sta dní vlády, ale spíše naznačují, že většina Kubánců si přeje, aby jim revoluce do jejich životů již nezasahovala. A ještě jedna věc se zda být jasná: Fidel Castro odešel do historie, poslal ho tam přitom jeho vlastní bratr.
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN ve Spojených státech
