Vy jste z Prahy?“ Taxikář na hlavním nádraží v Brně si mě podezřívavě prohlédl, ale nechal mě nastoupit bez odpovědi. „Kam to bude, mladá paní?“ vychrlil bodře, než jsem stihla cokoliv říct. Nezištnou a v zásadě konverzační otázkou trefně vystihl jedno z témat, kvůli nimž jsem moravskou metropoli navštívila. Jak přísné je Brno k cizincům?
Václav Havel ve své sbírce Antikódy uvedl jednu ze svých básní. Jmenuje se Brněnský komplex. Jejím obsahem je jediné slovo: Praha. Vtipů o Praze, co si povídají v Brně, a vtipů o Brně, co si (údajně vůbec) nepovídají v Praze, jsou desítky, možná stovky. Průzkum Regionální identita a stereotypy ve vztahu k vybraným národnostem, který před pár lety prováděla agentura Focus – a který oficiálně nebyl nikdy zopakován –, odhalil zajímavou skutečnost: Praha je pro Brňany nejsympatičtější město v Česku, za ní Olomouc a Zlín, nejméně populární je mezi obyvateli Brna Ostrava. Vztah k Praze je ovšem nevyvážený: zaujala sice v žebříčku první místo, zároveň je však za Ostravou druhým Brňany nejméně oblíbeným městem. Pětina Brňanů tak má Prahu v oblibě, o tři procenta lidí méně k ní ale má averzi. Podle sociologa Martina Zaplatílka to může být tím, že tazatelé se v průzkumu ptali na sympatie k městům, ne k jejich obyvatelům. „Je možné, že rivalita mezi Brnem a Prahou je do jisté míry pěstovaná,“ tvrdí Zaplatílek. Je ta nevraživost – ať už pěstovaná nebo přirozená – pořád živá, nebo už přetrvává jen v těch vtipech? Existuje brněnský patriotismus? Kde se vzal? A existuje brnocentrismus?
V průzkumu se ukázalo, že obyvatelé Moravy jsou výrazně více spjati s městem, v němž žijí, než obyvatelé Čech, kteří jsou loajální spíše k celku České republiky. „Regionální identitou můžeme chápat sepjetí člověka s místem, kde žije, loajalitu k tomuto místu, která se projevuje i ochotou člověka definovat se na základě příslušnosti k tomuto místu,“ říká Zaplatílek. Tento rozdíl může být klíčový v posuzování vztahu, který mají jednotlivé regiony či města k těm ostatním. Pro pochopení vztahu Brno–Praha či Brno–Ostrava je však nutné vzít v potaz také historický kontext, který toto „sebevědomí“ formoval. „Brno se v druhé polovině 19. století rozvinulo ve velké a moderní město, které koncentrovalo silný lidský a intelektuální potenciál. Bylo to zázemí, ze kterého mohli vyrůstat lidé, kteří vytvářeli kulturní hodnoty,“ vysvětluje Milan Řepa, brněnský historik, držitel Ceny Josefa Hlávky a zaměstnanec brněnské pobočky Historického ústavu Akademie věd ČR. „Důležité také bylo, že někteří z těch, kteří přicházeli z Čech na Moravu, třeba z pražské univerzity na nově zakládanou Masarykovu, dokázali působit v tomto prostředí a přijali Moravu za svůj domov. Tito tady pak vytvářeli určitý patriotismus.“ Jmenuje redaktora Lidových novin Arneho Nováka, ale intelektuální vrstvu tehdy tvořilo mnohem více „kulturních celebrit“, třeba Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek či Adolf Stránský. Jistý rozmach Moravy na počátku republiky vedl naopak k tomu, že řada Moravanů přicházela a etablovala se v Praze. Rok 1968 přinesl novou vlnu: vznikl časopis Host do domu, byla založena mnohá divadla. Umělci vytvořili druhé kulturní centrum srovnatelné s první republikou. Spisovatelka Alena Ovčačíková, jež je nejagilnější moravskou autorkou, postavila proti Jiráskovým Starým pověstem českým Staré pověsti moravské, které vyšly před deseti lety. Byla to první sbírka pověstí, které vycházely z ústního podání. To je na Moravě (a v Brně) stále mnohem obvyklejší než naučené báje z čítanek.
Ptám se na pověst o brněnském draku, což je ve skutečnosti krokodýl. „Toho k nám přitáhli křižáci,“ říká taxikář a vypráví jednu z verzí legendy. Podle něj drak ohrožoval dobytek i lidi, dokud se neobjevil hrdina, který příšeru přelstil. „Řezník to byl,“ upřesňuje taxikář. Do dobytčí kůže dal nehašené vápno a podstrčil ji drakovi. Ten návnadu sežral a oběd zapil z řeky Svratky. Vápno v něm začalo vřít, drak se nadouval, nadouval, až praskl. Zachránce dostal odměnu a drak byl zavěšen na památku v průjezdu radnice. „Taky sa povídá, že draka daroval pánům z radnice sultán,“ říká taxikář a dodává: „Je to dávno. Kdo si to má pamatovat?!“ Poměrně dobře zná i pověsti z Vyšehradu, ale víc než kněžna Libuše je mu sympatická kingoška Libuna z reklamního spotu na Starobrno. „To je koc!“
Samotný vztah Moravy a Čech měl prvky rivality už od vytvoření dvou zemských obcí koncem 13. století. Moravané byli privilegovaným obyvatelstvem, které se cítilo být hrdé na svou národnost a vymezovalo se vůči jiným zemím v rámci země. Obrození – i díky strachu z Němců – dokázalo, že se obyvatelé Moravy začali mnohem více ztotožňovat s myšlenkou češství. Později, když se česky hovořící Moravané v roce 1918 rozhodli připojit k Československé republice, dostalo se jim záruk, že Morava zůstane nedotčena. Ale to bylo porušeno záhy, pražské úřady například zakázaly vyvěšovat červeno-žluté moravské vlajky. „Letitý problém s vymezením hranic – jak skutečných, tak hranic nějakého duchovního dědictví – je v tom, že se často měnily režimy a docházelo k územně správním reformám. Většina z nich ignorovala staré zemské hranice a platí to i o té poslední. Tím se trochu znemožňuje, aby přetrvávalo vědomí o tom, že Morava má historické hranice,“ říká Milan Řepa.
Často bývá v souvislosti s „utlačováním“ Moravy citován básník Jan Skácel: „Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi v dávné historii bývala markrabstvím volně spojeným s Českým královstvím. Dnes splynula s Československou federativní republikou a její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních.“
„Skácel? Toho neznám,“ taxikář zůstává k básníkově stížnosti netečný. „Mě politika nezajímá, ale předpovědi sleduju. Když má pršet, znamená to víc kšeftů!“ Namítám, že jeho verše jsou vyryté na fontáně na náměstí Svobody. „Tam nechodím! Tam je to teď samý beton!“
U sklenice starobrna vyjmenovává silným brněnským přízvukem Václav Jandák, bývalý učitel dějepisu a češtiny a podle svých slov hrdý Brňan (nikoliv ortodoxní patriot), výhody svého města, přičemž se automaticky – nenávodně – vymezil proti Praze: „My máme opravdu jedinečnou infrastrukturu. Když se zeptáte na cestu lidí v Praze, většinou neví. My se všude orientujeme. A když čtete o Brnu, dokážete si všechno přesně představit, kde je. Nikdy se neztratíte. A nikdy neztratíte ani čas.“ Namítám, že nevím, kde je například „Rohlík“ nebo „Myší díra“, a jakožto turista netuším ani to, co je „Čára“, a když mi někdo řekne, že se sejdeme „pod hodinama na Čáře“, připadám si ztracená úplně. „Jestli v tom je nějaká zlomyslnost? To si nemyslím. Jak jinak byste řekla Myší díře?“ Hlasem mu nicméně probleskuje nadhled a tónem, kterým objednává další „škopek“, dává najevo, že rivalitu mezi Prahou a Brnem nebere zcela vážně. Zdůrazňuje, že každé město se chce vůči jiným nějak vymezit. „Proti cajzlům nic nemám. To je takový regionální kolorit. Brněnští patrioti jsou hrdí na své město, tak jako jsou na svá města hrdí obyvatelé Olomouce, Českého Krumlova nebo Jihlavy. Toto povědomí vychází z historie a tu má Brno opravdu dlouhou a silnou. A znají ji děcka od školky,“ říká Jandák.
Pivní mazec za půl sta
Mezi další specifika Brna, které Praha nemá, a tudíž nemůže nikdy pochopit jejich význam (říká s hranou přísností), je skutečnost, že autem i šalinou je to dvacet minut do přírody, daleko od ruchu velkoměsta. Na termínu velkoměsto trvá, ale vzápětí jmenuje další výhodu: „Centrum města je malé, z Čáry na Hlavák to máte za dvacet minut. To je na štatlu kouzelné.“ Zmíní i to, že pravděpodobnost, že potkáte někoho známého a můžete „hodit řeč“, je mnohem vyšší než v Praze. „Brno je možná největší vesnice, ale stejně tak je Praha nejmenší velkoměsto.“ Podobně to vidí třeba i herec Jan Budař, který v Brně vystudoval gymnázium i JAMU a výrazně se podílel například na filmu Nuda v Brně: „Brno mám rád. Je specifické tím, jací lidé se v něm pohybují, jak jsou propojeni, co si o své práci povídají, jak si závidí, milujou se, pomlouvají. Tím je Brno jistě výjimečné. Ale úplně stejně jako kterékoli jiné město na zeměkouli.“ Většině Brňáků ten „vesnický ráz“ města vyhovuje. Že „každý zná každého“ a že na cestě od Čáry k nádraží vždycky někoho známého potká, vychází vstříc jejich přátelské povaze. I to, že Brno je spíš městem studentů než byznysmenů, považují jeho obyvatelé za výhodu.
Jandák připomíná, že Brno je centrem české justice, s množstvím univerzit a vysokých škol také centrem vzdělání a jmenovitě zmíní architekta Ludwiga Miese van der Roheho, autora vily Tugendhat, jež je zapsaná na seznam UNESCO (nepopře, že její chátrání je zároveň největší brněnskou ostudou), vyzdvihne brněnskou divadelní scénu a doporučí návštěvu Wannieck Gallery v areálu zrekonstruované Vaňkovky. K dobru přidá známý vtip: „Brňák je hrdý, že všechny památky svého města dokáže oběhnout za tři hodiny a stojí ho to dohromady padesát korun.“
Snažím se zjistit, proč mého taxikáře nezajímá politická situace. „Tož to máte tak,“ plácne se na křižovatce na červené do stehen. „To je všade samá korupce. V Brně to není jiné než v Praze. Jediný rozdíl je, že tam se krade ne v milionech, ale stamilionech!“ K mému zklamání docházíme k závěrům, které sdílí více českých i moravských měst a možná kterékoli město na zeměkouli. „Brňák, nebo Pražák, já beru všecky. Kam to bude teď, slečno? Nechcete se podívat na Špilas?“
Mé kroky ale vedou do relativně nově otevřeného Kometa Pubu v ulici Kounicova, kde budou početní hokejoví fanoušci slavit úspěchy HC Kometa Brno v extralize. Klub se do nejvyšší soutěže zapojil v sezoně 2009/2010 po třinácti letech; získal extraligovou licenci od Znojma, které bude hrát v příští sezoně místo Komety první ligu. Na převodu práv se domluvili majitelé obou klubů. „Nevím, co je to teda za úspěch,“ říká osmadvacetiletý Martin, student JAMU a učitel francouzštiny, jenž v hospodě čeká na zápas, který bude přenášen na všudypřítomné obrazovky. Z jídelníčku vybírá pikantní Pivní mazec skalního Komeťáka, protože to stojí jen „půl sta“. Pije starobrno. „Je pátek večer, tož co bych dělal jiného? A starobrno je nejlevnější. A dá se na to zvyknout,“ odpovídá na otázku, jestli je to jeho oblíbená značka. V Brně bydlí prakticky celý svůj život a stěhovat se zatím nechce. Řevnivost mezi Prahou osobně nijak výrazně nevnímá, ale vtipů na obě města zná spoustu. V průběhu večera má několik zajímavých postřehů. Pivovar Starobrno se mimo jiné chlubí tím, že jako první začal využívat slogan jako marketingový nástroj. Ten aktuální zní: Nejlepší pivo na celé Moravě. „Zároveň si ale netroufli oslovit někoho jiného než Brňáky,“ diví se Martin. „Reklamí spot s,kingoškou Libunou‘ a pokaženými pípami alias ‚cajzlovskými bazmeky‘ zná každý, ale představa, že si starobrno na základě této reklamy koupí třeba Pražák nebo Plzeňák, je směšná,“ myslí si a přidává historku o kamarádovi, který má v Praze sedm vytipovaných hospod, kde točí starobrno, a do jiných odmítá chodit. Vzpomene si na florbalový klub Antipraha, který hraje čtvrtou brněnskou ligu. „Pojmenoval by se nějaký klub v Praze Antibrno? To těžko.“
Nuda na Skle
Na Skleněné louce, legendárním centru brněnského klubového undergroundu (vedle Alterny, Šelepky, Leitnerky nebo Staré pekárny, vyjmenovává Martin a zdá se, že téměř každý klub v Brně je centrum undergroundu), dneska není koncert, ale to prostoru nebrání, aby bylo natřískáno, zakouřeno, opilo a hlučno. Martin si „atmošku“ chválí, ale zároveň si posteskne, že už to není, co to bývalo – že už jsou všechny ty ztracené under groundové umělecké persony a charaktery až moc ztracené. Zmiňuje třeba básníka Jaroslava Erika Friče, jednoho z nejvýraznějších aktivistů a organizátorů undergroundové kultury, která měla v Brně a zejména na Skleněné louce vždy silné zázemí. Z legrace ovšem vzápětí dodává: „Až si tohle všechno přečte, tak půjde a rozbije ti hubu. A pak i mně.“ Na Louce se neděje nic zvláštního, roztroušeni po hospodě vysedávají „štamgasti“, z nichž někteří už pospávají. Nikdo je nevyhazuje. Stoly jsou přeplněné sklenicemi, panáky a plnými popelníky, ale nikdo se nerozčiluje, má to tak být. Večer „na Skle“ jako každý jiný, dokud jednoho básníka-solitéra, jehož jméno už nikdo nezná, nezačne přemáhat démon alkohol. „A tady! Tady se uchlastal můj kamarád!!“ ryčí a ukazuje na židli vedle sebe. „A ty! Ty se teď budeš dívat, jak se uchlastám já!!“ volá na barmana a cloumá stolem, až všechno sklo padá na podlahu. „Drž hubu,“ ozve se jiný unavený básník z druhého rohu místnosti a scenérie nerušeně pokračuje, kde před pár minutami začala. Barman líně uklízí rozbité nádobí, s utíráním piva nespěchá. Jde vidět, že nic výjimečného se vlastně neděje. Brno versus Praha? Většina přítomných reaguje otázkou: „A ty jsi z Prahy?“ Negativní odpověď je zase apatizuje. Ukáže se, že i ta pozitivní.
Taxikář čeká u nedalekého Moulin Rouge. „Proč Brňáci nemají rádi Pražáky?“ ptám se na rovinu. „Asi kvůli temu pragocentrismu, ne?“ Dává k dobru pár krátkých historek o tom, že auta s pražskou espézetkou jsou na silnicích úplně nemožná. Jedeme se podívat do rockového klubu Brooklyn, kde je tradiční rockotéka, ale dovnitř se mi moc nechce. Někoho by mohlo napadnout, že si jdu vyzvednout dceru. „To je na slečinku z Prahy moc vesnická zábava, co?“ odtuší průvodce. Usměju se, poděkuju za prohlídku města, zaplatím a rozloučím se s tím, že vlastně nejsem z Prahy, že jsem z ještě větší vesnice, než je jejich Brno. „No ja, to jsem věděl od začátku! Vždyť vy jste se mi hned líbila!“
***
„My máme opravdu jedinečnou infrastrukturu. Když se zeptáte na cestu lidí v Praze, většinou neví,“ říká Václav Jandák. ” Že Brňan na cestě od Čáry k nádraží vždycky někoho známého potká, vychází vstříc jejich přátelské povaze ” V Brně to není jiné než v Praze. Ale tam se krade ne v milionech, ale stamilionech! ”
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka Pátku
