Letos v červenci zemřel plukovník Luboš Hruška, někdejší politický vězeň, který k poctě obětem komunismu vytvořil památník: meditační zahradu v Plzni. Roku 1949 se jako mladý důstojník nekomunista pokusil přejít hranice na Západ, ale chytili ho a odsoudili k osmnácti letům vězení. Odseděl si víc než polovinu trestu a prošel spoustou „nápravných zařízení“.
Když jsme s ním před dvěma lety natáčeli rozhovor, vzpomněl si, jak ho na počátku padesátých let eskortovali z kriminálu Plzeň-Bory do armádního vězení v Opavě: „Najednou slyším vyvolávat: Kutlvašr, Janoušek, jména asi sedmi generálů. Pak přišla jména nižších šarží a nakonec bachař zavolal Hruška. Otevřel celu a říká:,Sbal si všechno, najdi si svůj pytel a převleč se.‘ Koukám - na chodbě bylo okolo čtyřiceti důstojníků, převlečených do uniforem, potrhaných, s urvanými výložkami. Tehdy jsem si říkal: Co je tohle za režim, když likviduje hrdiny, kterým jsme povinováni úctou za osvobození od nacistů?“
Jen pro vysvětlení: Generál Karel Kutlvašr byl za války v odboji a stál v čele pražského povstání - po roce 1948 byl odsouzen na doživotí. Generál Karel Janoušek vedl po nacistické okupaci letecký odbor československé vojenské správy ve Francii, následně odešel do Británie a získal mj. hodnost vicemaršála Royal Air Force. I on byl za komunismu odsouzen k doživotnímu vězení.
Elita? Přirozený nepřítel Hruškova vzpomínka je výjimečně výstižná. Právě na osudech vojáků je totiž vidět, že komunistický režim se v Československu prosazoval tvrdě, bezohledně a cynicky -a že nějaké „vyšší ideje“ v tom prosazování hrály nulovou roli. Vojáci, kteří prokázali v boji proti nacismu nejen výjimečnou odvahu, ale i věrnost svobodě a demokratické myšlence, byli logicky určeni k likvidaci. Dalo se předpokládat, že Gottwalda a jeho muže nejen nebudou podporovat, ale dřív nebo později proti KSČ taky aktivně vystoupí. Byli to „přirození nepřátelé“ - a nebojovali proti jedné totalitě jen proto, aby pak přihlíželi nástupu další.
Stranický aparát se na zásah proti nepohodlným důstojníkům začal připravovat dávno před únorovým pučem: už roku 1945 vzniklo tzv. Obranné zpravodajství řízené Bedřichem Reicinem, agentem sovětského NKVD. Z Reicina se pak stala ústřední postava teroru. Publicista Tomáš Vlček shrnuje na serveru www.totalita.cz: „V čs. armádě se od 28. února 1948 rozpoutal doslova hon na čarodějnice, zaměřený v 1. fázi na velitelskou (tedy,západní‘) elitu čs. letectva, a to podle předem připraveného seznamu. Ve čtyřech tzv. očistných akcích bylo v letech 1948-1950 propuštěno z čs. armády: 57 generálů, 207 plukovníků, 511 podplukovníků, 634 majorů “ Vojáci obviňovaní z velezrady, špionáže a dalších „zločinů“ začali plnit věznice a lágry, vyšetřováni (tj. vystaveni všem formám mučení) byli velmi často ve známém hradčanském Domečku - estébácké úřadovně poblíž pražské Lorety, jíž vládl sadista štábní kapitán František Pergl. Generál Miroslav Kácha, odsouzený roku 1949 k trestu smrti, zmírněnému na doživotí, na něj vzpomíná: „Byl to známý surovec a lze říci vrah, protože měl na svědomí mnoho životů. Když mne po zatčení přivezli, udělal mi výhrůžnou přednášku. Na stěně kanceláře měl citát:,Se zrádci není a nebude slitování.‘ Protože byla neděle, odešel. Já zůstal a slyšel jsem hudbu loretánských zvonků“ Ta hudba mu pak hrála, když ležel zmučený v cele, hrála i desítkám dalších vězňů: mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujeme tebe Útěky Pravomila Raichla V kriminálech nekončili jen „zápaďáci“ nebo mladí důstojníci, zapojení do odboje. Mnozí lidé mají za to, že vojáci z východní fronty představovali jakýsi komunistický monolit. Že to není pravda, ukazuje například příběh Pravomila Raichla (*1921). Koncem roku 1939 odešel sotva plnoletý Raichl za hranice a chtěl se přidat k československé zahraniční armádě ve Francii. Byl zatčen, uvězněn, utekl do Sovětského svazu a skončil v Gulagu. Znovu uprchl, znovu byl chycen a odsouzen k trestu smrti. Unikl jen zázrakem - v SSSR se zrovna začala formovat československá armáda a Pravomil Raichl do ní byl zařazen.
Prošel celou východní frontu v jednotkách prvního sledu, do Prahy se vrátil jako poručík - byl v bojích pětkrát zraněn, dostal čtrnáct řádů. Raichl se nikdy netajil odporem proti komunismu. Už v roce 1946 začal spolupracovat s americkou tajnou službou, ale Bedřich Reicin (který znal Reichla z války) se ho ve stejné době rozhodl zlikvidovat: ještě před pučem, v listopadu 1947, byl Pravomil Raichl zatčen a v květnu 1948 odsouzen k trestu smrti, později zmírněnému na doživotí. Byl vězněn v Plzni-Borech a v Leopoldově, kde se vězňům podařil husarský kousek.
Líčí ho politický vězeň Miloslav Čapek: Vězni „v jedné místnosti zjistili, že mezi spáry kamenů proniká slabé světlo. Uvědomili si, že se musí jednat o hradební zeď pevnosti. Stačilo pouze vyndat několik kamenů. Byla ještě zima, počátek roku 1952. Dozorce, když je přišel zkontrolovat, nevěřil svým očím. Zůstala po nich pouze prázdná díra v hradbách.“
Pravomil Rajchl byl mezi uprchlíky, podařilo se mu dostat na Západ, žil pak dlouho ve Spojených státech a dožil se i pádu komunismu. Zemřel v den výročí komunistického puče, 25. února 2002.
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
***
Určeni k likvidaci
Vojáci, kteří prokázali v boji proti nacismu nejen výjimečnou odvahu, ale i věrnost svobodě a demokratické myšlence, byli „přirození nepřátelé“ komunistického režimu. Pravomil Raichl (vlevo), který se nikdy netajil odporem proti komunismu, byl původně odsouzen k trestu smrti, nakonec se mu podařilo uprchnout z Leopoldova (na dobové kresbě). Trnem v oku režimu byli také Luboš Hruška (snímky uprostřed), jenž se roku 1949 jako mladý důstojník pokusil přejít
hranice na Západ, nebo Miroslav Kácha (úplně vpravo), který nikdy nezapomněl na metody sadistických bachařů
ze známého hradčanského Domečku.
FOTO A REPRO: POST BELLUM / KOLÁŽ ŠIMON/LN
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
