Začátek byl podobný. Kaddáfí se pokusil násilím potlačit demonstrace, inspirované příkladem sousedních zemí a posílené zatčením známých osobností: advokáta, spisovatele a duchovního. V Benghází se povstalcům povedlo izolovat armádu a pak ji přivést na svou stranu. Připojila se města, většina kmenů, islámští duchovní. Některé kmeny podpořily dezerce z armády, propašovaly první zbraně, jiný např. následoval do opozice svého ministra Abdula Junise.
Když Kaddáfí obrátil zbraně proti lidem a ti se nezalekli, libyjský systém se stejně jako v sousedních zemích začal hroutit – postupně ho opustili ministři, politici, diplomaté a část armády. Na území pod vládou rebelů armáda otevřela zbrojnice, začala stavět síly proti Kaddáfímu a „osvobozovat“ města.
Pokračování už bylo jiné. V Tripolisu Kaddáfí demonstrace potlačil, jen tam zemřelo možná tisíc lidí. Kaddáfího přívrženci upevnili svou kontrolu nad městem a jeho obyvatelstvem a poslali saharské žoldáky, vyzbrojený dav a Kaddáfího gardy proti rebelům do okolních měst. Dvě menší města směrem k tuniské hranici získali a pokusili se dobýt ropné terminály u měst Briga na východě a Závíja na západě – zatím neúspěšně. Režim padl, Kaddáfí se udržuje penězi a v principu soukromým vojskem. Jak to, že jej ještě nikdo nesvrhl?
Libye ve stavu bez státu „Bratr revoluční vůdce“ tvrdí, že nemá pozici, ze které by odstoupil. Má také pravdu v tom, že málokdo Libyi rozumí. Libye se vymykala běžným politickým pojmům. Neměla autonomní stát. Její systém byl založen na tom, že revoluční klika ovládala ropný vývoz a zahraniční politiku. Výměnou za nepolitičnost mohla rozdělovat část zisku mezi poměrně málo početné obyvatelstvo formou přezaměstnanosti a levného živobytí. Země neměla stabilní institucionální strukturu, která by se mohla reformovat výměnou vedení a demokratizací.
V sousedních zemích právě násilí proti vlastním občanům pohnulo armádními špičkami.
Postavily zájem o uchování postavení a neutrality armády nad zájem režimu.
Na rozdíl od Tuniska a Egypta střílení do lidí zde neohrozilo žádnou instituci, která by měla ambice přetrvat prezidenty a režimy.
V Libyi žádná nebyla, konec konců neměla ani ústavu. Tou byl islámský maoismus v Kaddáfího Zelené knize. Moc byla rozdělena mezi několik společenských struktur: lidovou, revoluční a tradiční. Parlamentem byla pyramida formálních místních a regionálních lidových výborů, jejichž národní delegáti zasedali jednou ročně.
Tato masová základna systému tzv. džamáhíríji byla však zástěrkou toho, že zemi efektivně vládl „revoluční sektor“: skupina tzv. svobodných důstojníků, pučistů z roku 1969, Kaddáfího rodiny, poradců a armádních šéfů. Postupem času jimi Kaddáfí manipuloval a vlivy různých složek vyrovnával. Omezil moc výborů ve prospěch armády, především svých kmenově spřízněných důstojníků. Kmeny, které chtěla socialistická revoluce původně potlačit, se podobně jako v Iráku nakonec staly oporou systému. Ty největší na východě a na západě už Kaddáfího systém opustily. Středolibyjské kmeny, hlavně Kaddáfího malý kmen a větší kmen Magarha druhého muže režimu Abduláha Sanúsího, se teď obávají úplné ztráty zdrojů a také pomsty.
Libye se tedy podobala víc Saddámovu Iráku po desetiletí sankcí než Mubárakovu Egyptu. Nebyl to režim, ale spíš redistribuční systém. Není tu tedy, kdo by Kaddáfímu mohl jasně naznačit, že je konec, a nahradit ho.
Občanská válka Protesty tedy ani nemohly vést k přechodu k jinému režimu: pouze k úplnému pádu systému. Kaddáfí zatím vzdoruje slovními a leteckými hrozbami, že znovu ovládne centra země. Tím udržuje strach v zemi a hlavně loajalitu svých gard. Kaddáfího uvažování je zřejmé: základem moci a mezinárodního respektu je ropa. Bez kontroly terminálů Kaddáfí nemůže financovat svou soukromou armádu – revoluční gardy a brigády svých synů. Když se jich zmocní, počítá ve své logice s tím, že si opět získá vážnost ve světě, jak se tomu stalo po roce 2003. Po desetiletí Kaddáfí podporoval teror, potom stačilo několik gest, několik miliard na odškodné, další na investice do Evropy a bývalý pária si mohl stavět stan v evropských prezidentských palácích.
Situace ve světě se ale změnila. Vetší množství ropy se mu ovládnout nejspíš nepodaří, dvě třetiny se vyvážejí z východu. Byly zmrazeny jeho účty na Západě a po nějaké době mu dojde hotovost. Podle odhadů je jí sice v tripoliských bankách velké množství, peníze mají ale hodnotu, pouze pokud ji lze použít. V městech odříznutých rebely, pod mezinárodními sankcemi a bez kontroly vývozu ropy nemá Kaddáfí dlouho šanci na přežití. Co dlouhodobě sleduje, není jasné – možná jen hraje na čas, aby si dojednal exil.
Kvůli velké rozloze není těžké udržet občanskou válku v chodu po značnou dobu či dočasně rozdělit zemi. Libye má pobřeží dlouhé skoro 2000 km. Východním povstalcům dala vzdálenost od hlavního města ze začátku šanci uspět, ale teď je nevýhodou. Nedaří se jim urazit oněch 1000 kilometrů k potřebné podpoře povstalců na západě. Ti drží dvě důležitá města, jsou ale obklíčeni armádou. Na půl cesty mezi Tripolisem a Benghází totiž leží Kaddáfího Sirt, sídlo mnoha vládních úřadů. Kaddáfovci ovládají dálnici mezi touto pevností a pouštní Sabhou a povstalcům se ji ještě nepodařilo obejít.
Občanská válka je dvousečná záležitost. Kdyby trvala dlouho a zahltila zemi zbraněmi, Libyi destabilizuje. Na druhou stranu, jestli bude osvobozování rychlé a povede k vyššímu stupni organizace, může paradoxně napomoci. Země bez státu a politiky bude potřebovat osvobozenecký mýtus a nové politické struktury. Zatím se vedení „svobodné Libye“ ujali, poněkud v konkurenci, staré struktury, dva bývalí ministři z Kaddáfího vlády: Mustafa Abdel Džalíl a Abdul Fatah Junis. Obrana proti zvůli „vůdce“ možná napomůže vykrystalizování institucí, dalších osobností a národního cítění.
***
Co Muammar Kaddáfí dlouhodobě sleduje, není jasné – možná jen hraje na čas, aby si dojednal exil
O autorovi| ZORA HESOVÁ, arabistka
