Přes zřejmý vliv Buntingovy hudebnosti a snahy o zjednodušení básně na co nejmenší počet slov má však Caddel i vlastní hlas. A pokud jej v posmrtně vydané sbírce Psaní v temnotě (2003, v překladu Petra Mikeše vydalo dvojjazyčně Fra) užívá zdrženlivě, má k tomu silný důvod: časovou i slovesnou ekonomii, zvolenou s vědomím těsně vyměřeného času, který zbývá do konce.
Reakcí na tuto situaci není snaha doříci co nejvíce. Caddel dává přednost minimalistické poloze, která jako by čas zpomalovala a zvýrazňovala každý záhyb jeho plynutí. Výsledné básně, zapisované doslova poslepu na okraji podstatné temnoty („děti tančí/ nebo/ vážou// květiny či/ zpívají v/ noci// proti/ podstatné temnotě“), odpovídají žánrově nokturnům. Nepokoušejí se rozsvítit noc, brzy společnou tělu i mysli – spíše načrtávají obrysy toho, co si pamatujeme ze stmívání.
V tomto polosvětle na sebe básně berou dvojí tvář: jsou zároveň vybroušeným a stručným tvarem i otevřenou laboratoří tvorby. A Richard Caddel si je vědom daně, kterou tím platí v podobě určité nevyrovnanosti. Ta však na poli poezie nevyznívá vždy záporně. Zde vyznačuje vzdálenost mezi prostředky moderní poezie a klasickými motivy, jako je čas, dítě a smrt. Caddelovu sbírku tak lze číst jako básnické poznámky na okraj modernismu.
HODNOCENÍ LN
****
