V jiném - nedávno - popisoval, jak jej pobyt na jevišti náhle změní, jak se během koncertu odplaví všechny nepříjemné pocity a zapomene na to, že je vlastně introvert a plachý...
Lidé, o které mají média zájem průběžně, nikoli jen nárazově nebo jednou a dost, to nemají snadné. Pokud jsou spontánní, říkají vždy to, co je právě trápí a co mají na srdci, obvykle se ve chvíli konfrontace dostanou do nesnází. Neboť dnes není pro novináře nic snadnějšího než zalistovat v elektronických archivech a porovnat, k čemu se kdo kdy hlásil. Není se co divit, že ti zodpovědnější nebo zdrženlivější ze známých osobností jsou ve svých výrocích čím dál opatrnější. Že se střeží jen tak kdekomu „odkrýt ledví“.
Rozhovor ve čtyři ráno a zlomová doba Když na něj přišla Kristova léta, potkali jsme se v Kopřivnici. Koncertoval tam a na rozhovor si udělal čas ve čtyři ráno. Pro něj to bylo normální: vystoupení, pak relaxace, k ránu opět možnost soustředění. A ochota ukrojit ze svého už ryze privátního času kus na povídání. Byl po úspěšném koncertu uvolněný, liboval si, že v Čechách a na Moravě je k němu publikum vstřícné, snad víc než na Slovensku, že tu má pocit spřízněné mentality. Nedávno se mu narodila dcera, vydal svůj knižní Americký deník, vyšla deska 33 - cítil se dobře a řekl, že je to pro něj zlomová, magická doba.
I tehdy byl osobností na první pohled. „Dlouhý, ramenatý, brýlatý, kudrnatý, zvláštní. Zprvu nepřístupný, sarkastický. Zblízka však milý a otevřený. Zpěvák, textař, skladatel a publicista.“ Co platilo v březnu 1995, platí, s výjimkou těch kudrnatých vlasů, dodnes. K charakteristice bychom ještě přidali další občasnou profesi: fotograf.
Richard Müller je nepochybně zvláštní, osobitá postava. Většina lidí se na kumštýře jeho typu má sklon dívat jako na exoty. Číhá, co zase provede, čím se vyznamená, jak bude komentovat své výstřelky a kdy se usadí. Richard Müller je právě takový objekt obecného zájmu: talentovaný, urputný, od slavného otce se záměrně odlišující, ale stejně jako on autoritativní, múzický, neuchopitelný a nezvladatelný... Že prošel různými osobními pekly a se svými pocity, milostnými vrcholy i pochybnostmi a běsy se svěřoval v písních, k nimž psal texty, že bouřlivě prožíval, co prožívají jiní možná v přísném ústraní - to jen potvrzuje jeho výjimečnost. Která v extrémní poloze nemusí být vůbec příjemná, ale na niž má každý, i umělec veřejně sledovaný, právo. Přede dvěma lety v rozhovoru připustil, že nerad přiznává barvu: „nemá to význam, nikoho neoslovíte. Ten, koho jste urazili, se na vás bude zlobit dál. Ti, kteří si mysleli, že jste frajer a umíte kromě hovadin udělat i nějakou správnou věc, si to dozajista budou myslet pořád.“ Přesto však, že na přelomu tisíciletí se všechno proti němu, jak to asi cítil, spiklo a že dosavadní způsob života v kombinaci s do té doby nepoznanou, a tudíž neléčenou psychickou chorobou se projevil zdravotním i profesionálním kolapsem, vždycky opakoval v podstatě totéž. Nejvíc mu záleží na rodině, na dětech, rozpady vztahů nese těžce, ví, že vždy bude hledat sám sebe, bojovat s vlastním egem, že si uvědomuje, jak není snadné s ním vyjít. Že muziku dělá vždycky především pro sebe a až potom pro ostatní, ale záleží mu na tom, aby mezi lidmi rezonovala, chce být srozumitelný. Je citlivý na dění kolem, přese všechny excesy své země nepřestal být Slovákem, který ovšem rád a často zpívá v Česku.
Když mu bylo třiatřicet a ještě netušil, co všechno jej vbrzku čeká, řekl, že přesně ví, co by na sobě chtěl změnit. „Často se o to snažím, ale, přiznávám, často se mi to nedaří. Alibisticky říkám, že člověk asi musí být neuvěřitelně silné individuum, aby se dokázal zásadně změnit v okolí, které je stále stejné.“
Uběhlo šestnáct let, Richard Müller si vyzkoušel, jak chutná očistec na zemi - a změnil se. Zdá se, že i když na to vždycky nevypadá, je osobnost konzistentní a „neuvěřitelně silné individuum“.
