Některé věci pochopíme snáze díky osobní zkušenosti než skrze přesné analýzy. Třeba postoj řidičů městské hromadné dopravy k asociálům. Toho, kdo jel aspoň párkrát v životě noční tramvají, nepřekvapí, že právě řidiči MHD schytávají to nepříjemné z první ruky. Upřímně řečeno ho nepřekvapí ani to, že právě oni nadproporčně figurují na volebních kandidátkách „dělníků“.
Je-li tu nějaká profesní skupina, která může doložit povrchní charakter tzv. politické korektnosti, jsou to především řidiči MHD. Na jaře napsal na svůj blog místopředseda Věcí veřejných Jaroslav Škárka, že tramvají jede jen v případě nezbytí: „Ukrajinští dělníci ve špinavých montérkách a špinaví spící bezdomovci nejsou pro mě lákadla.“ Škárka to jako politik mediálně po právu schytal. Ale co má dělat řidič tramvaje, který se s tím jako s reálným problémem potýká den co den a na něhož politická korektnost neplatí? Třeba si zarecituje Egona Bondyho: „Dělat se to může, psát se o tom nesmí, tak jsme z toho celí nesví.“ Nebo vsadí na „dělníky“.
Řidiči tramvají a autobusů do jisté míry představují českou obdobu bílé chudiny z amerického Středozápadu. Když o těch lidech v primárkové kampani v dubnu 2008 Barack Obama řekl, že jsou zatrpklí a frustrovaní, v Pensylvánii prohrál s Hillary Clintonovou. Když budeme stejným lidem - místo nějakého konkrétního kroku, jakým může být třeba policejní posila - říkat, že jsou xenofobní asociálové, doženeme jich k „dělníkům“ ještě víc.
Ti, kdo tvrdí, že politická korektnost není žádná ideologie, ale jen prostá slušnost, mají v lecčems pravdu. Měli by jí ale mnohem víc, kdyby to dokázali vysvětlit i těm, již se pohybují v každodenní realitě - i řidičům městské hromadné dopravy.
