rozhovor aleny plavcové
Melancholický gentleman Milan Lasica oslavil před pár dny sedmdesátku. Herci, režisérovi a divadelnímu řediteli, jehož nejoblíbenějším místem je „kaviareň“ a nejoblíbenější činností golf, by už dávno mohlo záležet jen na zlepšování handicapu – jenže skoro každý večer je na jevišti. Má-li člověk svoje divadlo, nic jiného mu ani nezbývá. „Kdybych byl v Národním, měl bych představení třeba jednou za měsíc a bral bych plat. Dokonce i o prázdninách,“ usmívá se na mě v šatně bratislavského Štúdia L+S šarmantní muž patřící k těm, kteří jsou hezčí k stáru než v mládí. Po čem chlap v sedmdesátce vlastně ještě touží? Odpovídá mi pomalu, rozvážně, tiše, rád své věty suše pointuje. Ale dá se vůbec stárnout důstojně? Cestou do Bratislavy jsem si četla v Lasicově knižním rozhovoru: „Před lety jsem byl s Milanem Markovičem v nemocnici navštívit Miroslava Horníčka, kterému tehdy bylo 84 let. Horníček byl jeden z těch mužů, ke kterým jsem se upjal, když mi bylo dvacet, kterému vděčím za to, čím jsem. Primář nám řekl:,Počkejte tady chvilku, posadíme vám ho.‘ Už to bylo zdrcující, ale zdaleka to nebylo vše. Když jsme přišli do pokoje, viděli jsme jakýsi stín Miroslava Horníčka, viděli jsme člověka, který hleděl před sebe kamsi do neznáma. Byli jsme přesvědčeni, že nás nepoznává. Pak se ukázalo, že asi ano, protože když jsme po dvaceti minutách, během kterých neřekl skoro nic, odcházeli, ozvalo se tiché:,Pozdravuj Jula.‘ Velice dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat.“ Velké téma pro herce, který se celý život snažil lidi rozesmát.
* Před lety jste řekl, že by ve vašem erbu měl být acylpyrin a rohypnol. Platí to pořád?
(rozesměje se) No vidíte, na to jsem už sám zapomněl. Dneska by tam bohužel bylo těch léků o dost víc.
* Nedávno vám bylo sedmdesát. Znamená to pro vás něco?
Neznamená. Já jsem se o to vůbec nesnažil. Já vlastně nevím, proč se takovéhle věci oslavují. Že se člověk dožil? Ale nedalo se nic dělat: Oslavovat jsem musel.
* Cítíte se starý?
No já si stále říkám, že bych se měl cítit. Protože si ještě vzpomínám, jak jsem přišel v ‘57. roce studovat dramaturgii na vysokou školu múzických umění a jak mému nejstaršímu pedagogovi tehdy bylo jednačtyřicet. Pro mě to byl naprostý stařec! Takže jako sedmdesátiletý bych se měl cítit odepsaný. Ale nějak mi to nejde.
* Napadlo vás někdy barvit si vlasy?
Ne. Ale hrál jsem jednou v televizní inscenaci, kde mi naopak nabarvili bradu a vlasy na šedivo. Z toho je vidět, že to bylo dávno. Ono je to ale tak: Někteří muži si barví vlasy, aby vypadali mladší. A výsledkem je, že vypadají nabarveně.
* Bolek Polívka říká, že krásný mladík je hříčka přírody, kdežto krásný stařec je umělecké dílo. Pracujete na tom?
Neumím posoudit, jestli já už jsem to umělecké dílo. To by musel zhodnotit někdo jiný, nejlépe nějaká mladá žena. Před pár lety se mi ale stalo, že jsem byl s přáteli v Kalifornii a v L. A. jsme zašli do kavárny. Obsluhovala nás krásná, asi osmnáctiletá dívka, která měla tak krátkou sukni, že to snad ani sukně nebyla. A punčochy, které končily nad koleny, takže ne podkolenky, ale nadkolenky. Tak samozřejmě že jsem se na ni pořád díval, snažil jsem se ji kontaktovat očima, usmíval se, všelijak se „skrúcal“. Ona se na mě občas taky usmála. A když jsme odcházeli, tak jsem jí ještě na rozloučenou trošku zamával. I ona mi zamávala. A řekla nahlas na celou tu kavárnu: „Bye, grandpa!“ (Čau, dědo!) Tak to jsem potom musel venku na chodníku rozchodit.
* Po čem muž v sedmdesáti ještě touží?
Těžká odpověď. Touží po tom, aby ještě mohl dělat to, co dělá, v jakés takés formě fyzické i duševní. A přemýšlí, co je horší: Jestli to, když vás přestane poslouchat tělo a hlava funguje, nebo naopak. Hrozné je už to, že o tom přemýšlí. Protože oboje je strašné. Ale kdyby mi přestala fungovat hlava, bude to tragédie pro mé okolí. Takže to bych jim asi dělat neměl.
* Víte dneska něco, co jste jako dvacetiletý nevěděl?
Nějaké informace asi ano, nějaké poznatky… Určitě na sobě ale pozoruji, že jsem tolerantnější. Když mi bylo dvacet, byl jsem velmi revolučně naladěný. A tak to taky má být. Když je muž mladý, nemá s ničím souhlasit. I když neposkytuje žádnou alternativu. Už ten nesouhlas je jeho program. No a teď už vím, že nesouhlas není program. Že zkrátka existují i lidé, kteří mají jiný názor než já.
* Byl jste někdy ve fitku?
Áno. Ale až na stará kolena. Já jsem mnohé věci začal dělat ve velice pokročilém věku.
* Na to by vám jeden můj kamarád řekl: A podíval jste se do občanky?
(rozesměje se) Ale mě tam zlákal Labuda! Že prý je třeba něco udělat pro to své zdraví. No a já, protože jsem si pár let předtím začal s golfem, jsem začal do toho fitka, i když dost nepravidelně, chodit. Byly tam davy šílenců, zpocení vzpírali činky. Funěli tam. Kdežto já to bral trochu jako pobyt v takové speciální kavárně, kde si objednáte kávičku a ještě k tomu si tam můžete zajezdit na tom stacionárním bicyklu. Takže si posedím, přečtu si noviny, chviličku si zajezdím na tom kole, i když se mi to zdá absurdní. Jedete půl hodiny – a pořád jste na tom samém místě. Ale došlo to teď tak daleko, že to kolo máme doma a se ženou se na něm střídáme.
* Když jste zmínil tu kávičku – vy jste pověstný svou příchylností ke kavárnám. Ale sestra vaší ženy, Emílie Vášáryová, mi vyprávěla, že když byla malá, u nich doma se káva pít nesměla, otec to nesnášel. Vaše žena Magda má kávu ráda?
Ona ne že nemá ráda kávu – ona nikdy v životě kávu nepila. Takže neví, jestli ji má ráda, nebo ne.
* Dodnes respektuje otcovy předsudky?
Já nevím, jestli je to z dětství, nebo se jí to nějak protiví, anebo jestli je to nějaký předsudek. Ale to víte: Moje žena si nikdy nevypije kávu, nekouří a alkohol pije opravdu jen symbolicky. Takže se dá říct, že se ke mně vůbec nehodí. (potutelně se usmívá) I když i já teď už deset let nekouřím. Kávu si ale odpustit nedokážu.
* Vidím na vašem stole Lidovky – zrovna v sobotním vydání psal sociolog Ivo Možný o takzvaném mladém stáří, což je prý mezi 60 a 85 lety. A má to být ten šťastný věk, kdy žijeme zase svobodně, ještě zdraví, dobře zabezpečení státem a celoživotními úsporami, osvobození od odpovědnosti za děti a starostí v placeném zaměstnání. A co realita?
Ano, mnohé je pravdivé, i když něco jen teoreticky – například to o dobrém finančním zabezpečení. Ale tento věk má jednu velkou výhodu, kterou formulovala moje matka, když se dožila 92 let. „Jediná, ale opravdu velká výhoda je, že už můžu říkat, co si myslím.“ Vy už totiž na nic nemusíte brát ohled. Každý vám všechno odpustí, dokonce i věci, které se někoho dotknou. Protože se řekne: No tak ona už má devadesát. Už může říkat pravdu.
* Svodů ubývá, zkušeností přibývá, máloco vás už taky překvapí. To není výhoda?
Já bych řekl, že stáří žádné další výhody nemá. Dokonce si myslím, že ani není pravda, že čím je člověk starší, tím je moudřejší. Věkem člověk nemoudří, věkem člověk jen stárne. Znám dost lidí, kteří byli v mládí pitomci, a nejenže jim to zůstalo, ale ještě se to znásobilo.
* A nejsou klauni, baviči a komici v panice, když už jim ty kozelce na jevišti tak nejdou? Nebo slovních kozelců se stárnutí netýká?
Slovních kozelců se to opravdu tolik netýká. Ale pravda je, že já jsem si v jednom představení lehl na zem a bleskurychle zase vstal. Ještě tak před pěti lety. Ale jednou jsem při tom zjistil, že si sice lehnu, ale možná už nevstanu. Tak s tímhle gagem jsem se už navždy rozloučil.
* Pro vás jako introverta musí být herectví velký adrenalin. Kdežto Július Satinský byl určitě spíš exhibicionistická povaha.
On byl i v soukromí vždycky ten, kdo baví společnost. A když se stalo, že se v té společnosti objevil někdo, kdo měl tyhle ambice taky, Julo ztratil náladu. Potřeboval být „stredobodom“, vyžíval se v tom. To já byl nesmělý a ostýchavý. Ale na jevišti člověk nesmí být ostýchavý, protože by odtamtud hned odešel. Takže máte pravdu, pro mě to bylo nakonec asi větší vzrušení.
* S Júliem Satinským jste spolupracovali čtyřicet let. Když si na něj dneska vzpomenete, co se vám vybaví?
Každý den na něj vzpomínám a většinou se mi vybaví nějaká jeho veselá věta. A ještě dnes se tomu směju. Například jsem si nedávno vzpomněl, když v ‘69. začala federace, jak řekl v jednom představení: „Občané, kteří ještě nejsou ministři, nechť se přihlásí u soudruha Žinčicy.“ To je dokonce i teď aktuální.
* Znali jste se od třinácti let, od dob, kdy jste v bratislavském Domě pionýrů nacvičovali hru o dvanácti měsíčkách. Bylo něco, co jste na něm neměl rád?
A víte, že se nepamatuju na nic, co by stálo za řeč? Já jsem ho obdivoval, i když byl mladší. Ale už když měl třináct, byla to hotová osobnost. A v patnácti už byl bonviván.
* Nerozdělila vás ani žádná žena?
To se nikdy nestalo. On taky míval u žen daleko větší úspěch než já. Uměl s nimi jednat, uměl je rozesmát – a ženy mají rády muže, kteří je dokážou rozesmát. To pro Jula nebyl problém, kdežto pro mě ano. Takžemyjsme v tomto směru nikdy nepodnikali nic společně, protože já měl pocit, že on nade mnou lehce zvítězí, a on měl asi zase pocit, že mu to zkazím.
* Zdá se vám teď někdy o něm?
Často. A jsou to většinou veselé sny. Mám dokonce pocit, jako by mě Julo ještě ze záhrobí obdarovával svou virtuální přítomností.
* Bojíte se smrti?
Nebojím. Ale dost bych se bál dlouhého, namáhavého umírání. Být odkázán na jiné, to je to nejhorší, co člověka může ve stáří potkat. Ale třeba můj „starý otec“, tedy dědeček z matčiny strany, byl velice vitální muž. A když měl 84 let, byl na návštěvě u svého syna v Piešťanech. Bylo horké léto, slunko pálilo a on si zapomněl klobouk. Když se vrátil z procházky, sedl si na postel a zemřel. Kdyby si byl vzal klobouk, tak by ještě pár let vydržel, rozumíte? Ale to je skutečně blažená smrt, kterou by mu mohl každý, včetně mě, závidět. Existují lidé, kteří od jistého věku o smrti pořád přemýšlejí. Já bych řekl, že se ji tím snaží vlastně oddálit. Ale smrt je tak stabilní záležitost, že ať o ní přemýšlíte, nebo ne, ona přijde. Takže je úplně zbytečné se jí zabývat předem.
* Řekl jste v jednom rozhovoru, že nejste věřící člověk. Z čeho tedy pramení vaše etické zásady?
To je takové choulostivé téma. Víte… já sám nevím, jak to se mnou je. Rodiče a prarodiče z obou stran byli evangelíci. Takže cítím jakousi příslušnost k tomu. Já jsem nějaký čas vyrůstal na vesnici u babičky, a to byla čistě evangelická vesnice, jiný kostel tam ani nebyl. Všichni evangelíci měli doma bibli a četli si v ní. Můj strýc, nedávno měl devadesát, říkával, že luteráni udělali tolik pro národ, protože uměli číst. A neměli v kostele latinskou liturgii, ale českou. Bibli jsme znali v kralickém vydání, takže pro mě čeština nikdy nebyla problém, odmalička jsem se s ní setkával v kostele.
* Vždycky jste na mě působil jako melancholický pán. Tenhle rys jste zdědil po tatínkovi, nebo po mamince?
Po mamince asi ne, maminka byla velmi veselá. Ale můj otec byl mlčenlivý. Nevím, jestli to byla přímo melancholie, ale byl to dost nemluvný člověk, který se rozmluvil, jedině když si trošku vypil. To byl dokonce až nečekaně vtipný.
* Dočkali se rodiče vaší divadelní slávy?
Dočkali se slávy i pádu. Moje sláva se Satinským vrcholila někdy v druhé polovině 60. let, to měl můj otec šedesát, matka padesát a něco. No a hned poté následoval pád, takže zažili i ty takzvaně neúrodné roky, kdy jsme nesměli vystupovat. Řekl bych, že můj otec byl hodně překvapený mou kariérou, protože když mi bylo třináct a řekl jsem mu, že bych chtěl být hercem, byl to pro něj šok. On byl bankovní úředník, víte? Takže se mi to snažil vymluvit. A používal argumenty jako: „Ale herec přece musí umět jezdit na koni a šermovat!“ Což bylo dost směšné v ‘53. roce, kdy herci dělali v těch budovatelských filmech všelicos, jen nešermovali. Potom se s tím nějak smířil. Matka mě podporovala. Nebo možná… ona byla tak tolerantní, že jí to bylo jedno.
* Když jste byl mladý, toužil jste po slávě?
Tak samozřejmě. Strašně. A bylo to až takové „hanebné“, protože to se nepovažuje za něco obdivuhodného, když chcete být slavný. Třeba tady tu fotku s Julom jsme si dali udělat, abychom měli něco na rozdávání, protože se nám zdálo, že už jsme dostatečně slavní. Vidíte, jak jsem vypadal směšně? Velice intenzivní pocit, že jsem slavný, jsem měl, když jsme pak koncem šedesátých let hráli v Semaforu. Přišla pražská umělecká smetánka, na jednom z těch představení byl dokonce Jan Werich. Co víc si člověk mohl přát, než aby na něj přišel Jan Werich a smál se?
* Sledoval jste, jestli se baví?
On seděl v první řadě. A nejenže se smál, dokonce nám do toho začal zasahovat různými výkřiky, například: „Tohle jsme taky říkali!“ A když jsme zpívali píseň Fascination, vstal a dirigoval nás. Jenže časem přijdete na to, že jsou i jiné, zajímavější věci než sláva. Například peníze. (rozesměje se)
* Která doba vašeho života byla nejšťastnější? Do kterého času byste se chtěl vrátit?
Já bych řekl, že to bylo tehdy, když se nám narodily ty dvě holčičky a když byly malé. Shodou okolností profesionálně jsem tehdy měl velké problémy, ale tohle bylo tak silné a krásné, že to bych si klidně zopakoval. Ale teda jen teoreticky! Aby se moje žena náhodou nelekla…
* Co děláte, když nehrajete?
Ležím na gauči. Sedím v kavárně. Čtu. Hraju golf. To je tak zhruba všechno.
* Je těžší být manželem herečky, někdejší superstar československého filmu, nebo diplomatky, političky?
(chvíli mlčí) No… těžší – je to jiné. Protože když byla moje žena herečkou, tak jsme byli srozuměni s tím, že máme stejné povolání a povinnosti, které nám jsou jasné. Nikdo se nedivil, že partner není večer doma, protože byl v divadle. No ale když jsem já zůstal u divadla a ona šla do diplomacie, tak žila ve Vídni a já v Bratislavě, protože jsem nemohl nechat divadlo a jít jí dělat manžela velvyslankyně.
* Jak jste tu tehdy sám žil?
Jak se dalo. Všelijak jsem se protloukal… (směje se) Žena mi obstarala uklízení a tak podobně. Ale do Vídně jsem jezdil velmi často, Vídeň je blízko. Když byla ve Varšavě, už to bylo horší.
*
Udržoval jste doma pořádek? Myl jste nádobí, nebo vám i na to manželka zajistila službu?
Zajistila mi, že jsem koupil myčku.
* Vás rauty, bankety a jiné diplomatické radovánky nebaví?
Tomu jsem se vyhýbal, možná jsem byl jednou nebo dvakrát s ní na nějakém takovém „podujatí“. Mě to nebaví nejenom v té diplomatické sféře, ale vůbec. A čím jsem starší, tím víc mě to nebaví.
* Vaše žena kandidovala i na prezidentku Slovenska. Jak byste se býval vykroutil z role prvního pána?
To tenkrát bylo velice zábavné téma. Ono se vlastně ani nevědělo, jak se ta moje funkce jmenuje, protože první dáma jsem být přirozeně nemohl. Ale to vlastně bylo i u toho velvyslaneckého postu, protože manželka velvyslance je paní velvyslancová. Ale co je manžel velvyslankyně? Na to jsme dodnes nepřišli. Já jsem tehdy byl trošku v úzkých, když kandidovala. Věděl jsem, že ty volby nevyhraje. Ale zase jsem si říkal, že je úžasné, v době, kdy bylo Slovensko ještě poznamenáno mečiarismem, že se kandidátkou na prezidenta stala žena. A bylo to, jak se ukazuje, docela užitečné. Po deseti letech už po tom postu paní Radičová sáhla docela vážně.
* Řekl byste, že divadlo a politika přitahují podobné typy lidí?
To si nemyslím. Já bych řekl, že politika přitahuje lidi, kteří touží po moci. Ale já to nepovažuji za nic negativního, toužit po moci. Divadlo se pohybuje v trošku jiných dimenzích. Je tam, pravda, také touha po moci, ale spíš u režisérů. Jsou režiséři, kteří se vyžívají v tom, že mají momentálně moc. Ale mají ji jen čtyři hodiny denně, maximálně tři měsíce. Řekněme, že politik musí být také trošku extrovert, protože vystupuje před lidmi a je to pro něj velmi důležité, stejně jako pro herce. Akorát že herec nemusí lhát.
* Povedlo se vám v době, kdy vaše paní působila v diplomatických službách, nějaké faux pas?
Párkrát se stalo, že jsem se nemístně zasmál. Například když jsme byli na cestě po Rakousku, kde se moje žena představovala, přijeli jsme také do Innsbrucku. Landeshauptmann ji německy vítal: „Srdečně vás vítám, Frau Vášáryová.“ A já si říkal, jak je úžasné, že uznává to naše přechylování. Potom přišel ke mně a povídá: „Vítám i vás, Herr Vášáryová.“ Tak jsem pochopil, že to s přechylováním nemělo nic společného a začal se smát. Ale nechal jsem to tak. Taky by se mu těžko vysvětlovalo, že manžel od Frau Vášáryová je slovensky Herr Lasica.
* Máte dvě dcery, druhou manželku – co jste se naučil od žen?
No tak především to, že se v nich člověk nikdy nevyzná. Ale hlavně jsem se naučil, že ženy vnímají věci úplně jinak než muži. I jejich žebříček hodnot je jiný.
* Máte na to nějaký příklad?
Tak třeba když se narodí děti, žena se dostává, ale tím to nechci znevažovat, mentálně trošku na jejich úroveň, protože s nimi pořád mluví tím dětským jazykem. A někdy jí to zůstane, a když se zapomene, začne tak mluvit i se svým manželem. My jsme ty dvě děti měli jedno za druhým, mezi nimi je rozdíl rok a pár měsíců. A jednou se stalo, že moje žena připravovala ráno pro všechny snídani, musela dcery obléct, postarat se, aby měly všechno, co potřebují, zkrátka dělala v té kuchyni deset věcí najednou a u toho ještě něco vykládala. Byla tam také její matka. Potom jedné z dcer vypadl cumlík – jak je to česky – dudlík? A moje žena ho sebrala ze země, omyla pod vodovodem a strčila do úst své matce. Ta byla tak překvapená, že si ho tam chvíli nechala.
* Podudlala si trošku...
Áno. Já ale skutečně obdivuju ženy, že dokážou dělat několik věcí najednou. Sledují televizi, přitom čtou knihu a ještě třeba jedí zákusek – ale všechno vnímají! Vědí, o čem se píše v té knize, co se děje na obrazovce i jak chutná ten moučník. To žádný muž nezvládne.
* Když jsme u mužů – řekl byste, že se ve slovenských krčmách vedou jiné řeči než v českých hospodách?
Tak to se liší velmi. Julo říkal, že když člověk přijde do české hospody, sedí tam chlapi a debatují velice zasvěceně na jakékoli téma. Hádají se, polemizují spolu. Ale když přijdete do slovenské krčmy, muži tam sedí, pijí a jsou úplně zticha.
* Jak to? Slováci neumějí najednou pít a hádat se o politice?
Já nevím. Já do krčmy nechodím. Ale kavárna je ideální na to, aby se tam vedly řeči o politice. A vůbec o tom, co bychom dělali lepší, kdybychom to dělali.
***
Časem přijdete na to, že jsou i jiné, zajímavější věci než sláva. Například peníze. ”
O autorovi| Alena Plavcová, alena.plavcova@lidovky.cz
