Olovo, těžký toxický kov, znají lidé již od starověku. Má velmi nízký bod tání a je dobře kujné a odolné vůči korozi. Elementární olovo se v přírodě vyskytuje pouze vzácně. Nejběžnějším minerálem a zároveň olověnou rudou je sulfid olovnatý čili galenit. Dalšími méně běžnými minerály olova jsou cerusit (uhličitan olovnatý) a anglesit (síran olovnatý). Dále se olovo často vyskytuje jako doprovodný prvek v rudách zinku a stříbra.
Nejstarší nálezy olověných předmětů pocházejí z egyptských lokalit datovaných do třetího tisíciletí před naším letopočtem, jeho užití bylo známo Babyloňanům a starým Indům od poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem.
Řekové získávali olovo z dolů na Kypru, Rhodu a Laurionu, které pracovaly snad od Mínójského období. Olověné ingoty čočkovitého tvaru o váze 21 až 38 kg s bohatými příměsemi dalších kovů pocházející z pátého až třetího století před naším letopočtem jsou etruského původu.
Římané užívali olovo především k výrobě rour, do cisteren, ale také k upevňování kamenných bloků při stavbách, na drobné mince, rakve, psací tabulky a k výrobě barev. Polotovarem byly houskovité ingoty, obvykle s odlitým označením výrobce. Tyto ingoty pocházely z britských lokalit, které Římané začali využívat hned krátce po ovládnutí Británie (od roku 49 našeho letopočtu doly v Mendips), případně v následujícím století (doly v Derbyshire).
Většinou bylo olovo průvodním produktem při extrakci stříbra. To se v galenitu (leštěnec olověný) vyskytuje řádově v setinách procenta. Pohled do tavicí pece Na našem území byl olova naprostý nedostatek po celé období středověku, takže jeho potřebu hlavně při produkci stříbra kryl dovoz. Menší olovnato-zinečnatá ložiska byla otevřena až ve 14. století pod Krušnými horami v Oloví v jejich západní části, ve východní pak v Hrobech, Mikulově a Telnici. Dolovalo se také v Bystřině v Císařském lese a v okolí Grabštejna. Olovo se dováželo jednak z Polska (z oblastí Tarnowska a Bytomi), jednak z německého Goslaru a později od poloviny 16. století z korutanského Běláku (Villach).
Jediným archeologicky zkoumaným místem na území českého státu je lokalita Radětice, kde byla prokázána existence hutě zpracovávající olovo v šachtové peci (14. až 15. století), těžené v blízkosti huti.
Olovo se tavilo v šachtových pecích o výšce šachty zhruba dva metry. Nístěj (spodní část hutní pece) ve tvaru kelímku byla skloněná a její nižší polovina přesahovala přední stěnu pece. Tavba trvala 23 hodin, produktem bylo 130 až 165 kilogramů čistého olova.
Kromě užití při metalurgických pochodech zpracovávajících stříbrné rudy se olovo využívalo v kovolitectví a při zasklívání terčovitých okenních skel a vitrají. Kovolitecké dílny vyráběly z olova jednoduché nášivky, závěsky, drobné figurky často náboženského charakteru. Někdy však vznikaly složité figurální plastiky, v nichž olovo tvořilo podstatnou komponentu užité slitiny (například socha Sv. Jiří na Pražském hradě). Krytina některých význačných staveb mohla být vytvořena z olověných tašek, v případě Černé věže na Pražském hradě dokonce pozlacených.
Olovo se přidávalo do výrobků konvářů (stolní náčiní, talíře, konvice) až do 18. století, kdy byly rozeznány jeho zdraví škodlivé účinky a jeho další užití bylo pro tento typ výrobků zakázáno.
Encyklopedii moderních metod v archeologii, kterou sestavil Martin Hložek, vydalo nakladatelství Libri.
Text upravila redakce LN.
