Rio Botičo zabíjelo!

Byly to krásné prérie mého dětství. Regulovaný, ale pořád romantický potůček, který pramení někde u Průhonic, dneska je svázaný Hostivařskou přehradou a klikatí se Záběhlicemi, Michlí, protéká Vršovice, Jamrtál a mizí v podzemí, aby se vlil do nepříliš čisté Vltavy pod Železničním mostem. Bývaly úrazy, drobné, bývaly maléry, velké. Byli jsme kluci periferie, hrála se čára, občas se dost krutě válčilo, byly i drobné potíže s policií. (...) Ale málokdy, co vím, Rio Botičo zabíjelo. (...) Teď čtu, že snad ano. Nedávno. Dost nebezpečný úsek pod zemí, před vyústěním, prý zabil ženu. Když občas procházím okolo toho periferního veletoku, sleduji přibývající stavby. Ale pořád potkávám svá klukovská léta. Kuličky, čáru, fotbálek… Smrt jsem tam zatím nepotkával. Svět se mění a vyvíjí…