Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Říše podvracené ústavou

Česko

Když se dere k moci nová síla poháněná uměle vybičovaným nacionalismem, představuje to potenciální riziko pro celý svět

Za sto let se tahle slavnost musela obejít bez hlavního hosta teprve potřetí: na udílení Nobelovy ceny míru v Oslu laureát Liou Siao-po nedorazil. Trávil další den z jedenáctiletého trestu daleko od rodiny ve vězení na severovýchodě Číny. Liou se inspiroval československou Chartou 77.

Čím to, že i po 20 letech bouřlivých změn dokáže tahle politická deklarace zaujmout někoho na opačném konci planety?

Obojí, trest i Nobelovu cenu, mu vynesla Charta 08. Dlouholetý žalář za politický názor zní pamětníkům reálného socialismu povědomě; jinak má ovšem dnešní Čína s Husákovým Československem společného pramálo.

Srovnávat společnosti v různém období a místě je vždycky ožehavá záležitost. Za své největší slávy zavítal Michail Gorbačov v roce 1987 do tehdy stále ještě velmi normalizovaného Československa. Mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Gennadij Gerasimov byl při té příležitosti na tiskové konferenci v Bratislavě postaven před otázku, jaký je rozdíl mezi pražským jarem a Gorbačovovou perestrojkou. Byla to tak trochu provokace. Mluvčí se nemohl dost dobře distancovat od pražského jara, aniž by tím zpochybnil Gorbačovův reformní program. Stejně tak s ním nemohl výslovně souhlasit - rozhodně ne na oficiální návštěvě v zemi, kde potlačení „plíživé kontrarevoluce“ v roce 1968 dosud tvořilo součást oficiální politické mytologie.

Gerasimov později vešel do obecného povědomí především pojmem „Sinatrova doktrína“ (jež v narážce na píseň My Way přiznávala zemím sovětského bloku samostatnost v rozhodování o vlastních záležitostech). V Bratislavě odpověděl suše: „Devatenáct let“.

Knedlíkový věk Mohli bychom analogie mezi Chartou 77 a Chartou 08 glosovat podobně, ale takový bonmot by mohl mít dnes právě opačnou interpretaci. Za devatenáct let stagnace sovětského bloku od roku 1968 do Gorbačovovy návštěvy v Praze v roce 1987 se dohromady nic moc nezměnilo. Čína se oproti tomu za devatenáct let mezi protesty na náměstí Nebeského klidu a vyhlášením Charty 08 proměnila k nepoznání. Ale jak se říká ve Francii, čím víc se věci mění, tím víc jsou stále stejné.

Nemá velký smysl zabývat se dopodrobna zdánlivými shodami či odlišnostmi mezi těmito dvěma časoprostory; tuto otázku vyřešil dva tisíce let předtím, než vůbec padla, starověký čínský mudrc Čuang-c’, když pravil, že z hlediska rozdílnosti je vše na světě odlišné, zatímco z hlediska podobnosti vypadá všechno stejně. Při srovnání dnešní Číny s východní Evropou někdejšího reálného socialismu nám všechno připadá povědomé i cizí zároveň. Každé takové srovnání je tak trochu pravda a trochu ne.

Nejkřiklavějším rozdílem je samozřejmě prudký hospodářský rozvoj Číny za posledních dvacet let. Tento velmi reálný materiální pokrok vykoupil režimu u obyvatel jistou legitimitu. Na druhé straně se i Československo let sedmdesátých vcelku úspěšně snažilo tlumit politické aspirace svých občanů po roce 1968 „knedlíkovým socialismem“ - nepsanou dohodou o směně vnějškové konformity za relativní materiální prospěch. Československé hospodářství směřovalo zcela zřetelně k úpadku a podobná faustovská dohoda byla možná jen díky někdejší prosperitě: i po padesáti letech marasmu bylo pořád z čeho brát.

Ekonomika současné Číny je na vzestupu, což nepochybně přispívá k důvěře a poslušnosti obyvatel. Stagnující československý model nicméně zaručoval relativní materiální rovnost, zatímco dynamický čínský rozvoj přinesl šokující nerovnost, a s ní společenské napětí. Napohled úspěšný čínský model se tak nakonec může projevit jako ještě méně stabilní než náš „knedlíkový socialismus“ let minulých.

Umírněná revolta Základním rysem společným oběma chartám je důraz na dodržování stávajících zákonů. V obou případech se jedná o velmi umírněnou revoltu - charty nevolají po okamžité změně režimu a násilném svržení moci. Prostě jen svolávají občany, aby od vlády vyžadovali dodržování jejích vlastních zákonů.

Obě charty vycházely ze skutečnosti, že jejich politické režimy se nominálně tváří jako ústavní systémy se zaručenou vládou zákona. Vlády v Číně i bývalé komunistické východní Evropě postupem času podepsaly nejrůznější mezinárodní úmluvy o lidských právech a svobodách jednotlivce.

Obě charty se tak dobrovolně podřídily stávajícímu politickému řádu, ať byl jakkoli represivní. Komunistické vlády se účastí v systémech mezinárodních smluv a začleněním jejich postulátů ve vlastních ústavách navenek proměnily v režimy s nominální vládou zákona vedené nikoli konjunkturálními zásadami „revoluční spravedlnosti“ nad rámec práva, ale standardními koncepty zákonem zaručených práv a svobod.

Tento posun otevřel prostor pro politický „mainstreaming“ a případnou demokratizaci diktatury jedné strany - samozřejmě pouze za předpokladu, že dané vlády opravdu měly v úmyslu dostát svým implicitním závazkům. Že by skutečně takový úmysl chovaly, samozřejmě bylo a zůstává nanejvýš sporné (samotné začlenění ČLR do systému OSN bylo výsledkem zdlouhavé a poněkud cynické geopolitické šachové partie.)

Základním přínosem obou chart tak bylo odkrytí karet v rukou režimu. Dostaly své vlády do úzkých jednoduchou otázkou: Buďto dodržujete své zákony, anebo ne.

Panika, kterou tento prostý argument vnesl do řad československých představitelů v roce 1977 a čínských v roce 2008, dokládá, že obě tyto společnosti na různém místě v různém čase stále pojí něco společného. Barva sametu Požadavek dodržování zákona nejde nad rámec čirého konstitucionalismu, což je na pohled velmi nekonfliktní přístup. Řada radikálnějších disidentů včetně Wej Ťing-šenga také kritizovala udělení Nobelovy ceny Liou Siao-poovi s tím, že je vůči režimu příliš smířlivý.

Zdánlivá smířlivost chartistického přístupu má ovšem závažné implikace. Systémy založené na vládě zákona jsou schopné sebenápravy. I špatné zákony (například kriminalizace politického názoru jako podvracení) je možné zpochybnit a zvrátit u nezávislých soudů (jako porušení ústavních záruk svobody slova). Trpělivý právní proces v rámci systému nakonec vedl ke zrušení rasové segregace a mnoha jiných forem diskriminace ve Spojených státech.

V současné Číně ani v někdejším Československu ovšem vláda zákona zaručena nebyla a není; perzekuce představitelů obou chart je toho nejlepším dokladem.

Pokračování na straně 22

Dokončení ze strany 21

A je tu další aspekt společný nejen oběma chartám, ale i mnoha současným disidentským hnutím. Skromný požadavek, aby se stát řídil vlastními zákony, není nijak revoluční. Je to konstruktivní přístup, který se nesnaží rozbořit stávající řád, jen se jej snaží přimět k dodržování vlastních zákonů -i kdyby mělo takové dodržování zákonů nakonec vést k demontáži nebo transformaci systému, jako se to stalo v Československu v roce 1989. Revoluce návratem k zákonnosti představuje výrazný nový směr na globální scéně.

Timothy Garton Ash rozebírá ve dvou esejích na paměť roku 1989 v New York Review of Books fenomén „sametových revolucí“. Tyto nenásilné revoluce chápe jako velmi odlišné od tradičního konceptu revoluce coby násilného hnutí.

„Sametové revoluce“ (a „barevné revoluce“ jako jejich varianta) podle něj představují nový typ politické transformace, „revoluci“ ve smyslu slova z doby před rokem 1789. Původní etymologie slova „revoluce“ značí spíše návrat k nějakému ideálnímu předchozímu řádu než prudký převrat k novému zřízení. Teprve za Francouzské revoluce získal tento výraz současný význam násilné změny a ustavení nového režimu. Původní význam slova je tak spíše „obnova“ než „revoluce“ v současném užívání. Ash vidí tyto nekrvavé „sametové“ revoluce jako zřetelný celosvětový trend po roce 1989, od Ukrajiny po Libanon a dále. Za raný příklad je možné dokonce považovat „Karafiátovou revoluci“ v Portugalsku roku 1975.

Tento argument můžeme vést o krok dále a chápat (u vědomí rizika, že budeme znít jako Leonid Brežněv) sametové revoluce, nebo rozhodně alespoň sametovou revoluci v Československu, spíše jako „kontrarevoluci“ - tedy nápravu předchozí „revoluční“ úchylky a návrat k předkomunistickému demokratickému řádu.

Dále můžeme vyslovit hypotézu (s rizikem, že budeme znít jako Francis Fukuyama), že jak bude parlamentní demokracie (znovu) přijímána za normativní politický systém a ne jako přežitek, který je třeba nahradit nejrůznějšími utopickými nebo dystopickými alternativami, můžeme očekávat více podobných „restaurací“ či relativně pokojných „revolucí“.

Konstruktivní přístup obou chart zaměřený na obnovení dočasně uchváceného pořádku se tak stává součástí širšího proudu. Voda a kámen Skoro by se zdálo, že tak vidí situaci sami čínští představitelé. Podle profesora Perryho Linka vydal Chu Ťin-tchao v roce 2005 tajnou zprávu zdůrazňující nebezpečí barevných revolucí pro Čínu. Případní vůdcové takových revolucí měli být potrestáni exemplárním způsobem jako varování pro ostatní. Šokující jedenáctiletý trest pro Liou Siao-poa měl být zjevně právě takovým pokusem odradit možné vůdce příštích barevných revolucí v Číně.

Rozsudek byl současně políčkem mezinárodní komunitě. Čínské diplomacii se v posledních letech daří pomocí nejrůznějších forem nátlaku odrazovat kritiku situace lidských práv v Číně.

Zářným příkladem byl obratný PR management olympijských her v roce 2008, od nichž se očekávalo, že přinesou větší otevření Číny, ale nakonec vyústily jen v další represe. Dokonce i tak vlivní politici, jako je ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová, nyní váhají vznést před čínskými vůdci případy porušování lidských práv. Během své návštěvy Pekingu v únoru 2009 Clintonová otevřeně prohlásila, že takové maličkosti nemohou být překážkou pro důležitější aspekty vzájemných vztahů.

Těžko se pak divit, že při vynášení rozsudku nad Liou Siao-poem necítily čínské úřady žádné zábrany udělit drakonický trest za nenásilný protest. Pokud Charta 08 odhalila karty režimu, porušujícího vlastní ústavu, odhalil režim absurdním rozsudkem nad Liouem karty mezinárodního společenství: Jistě že je ten rozsudek přehnaný, ale co s tím můžete dělat?

Chvíli se zdálo, že se skutečně nedá dělat nic. Nakonec však absurdní tvrdost rozsudku přeci jen vyvolala reakci na opačném konci světa v Norsku. Nobelova cena míru se stala posledním zvratem v odhalování karet mezi Pekingem a jeho kritiky: Můžete se snažit zastrašit své kritiky doma i v zahraničí, ale když zajdete příliš daleko, jako v případě tohoto rozsudku, tlak se obrátí proti vám. Příliš silný tlak hrubé síly nakonec vyvolává reakci měkké síly mezinárodního veřejného mínění. Jak pravil starý mudrc Lao-c’, voda přemůže kámen.

Přehnaně tvrdý postih potenciálních vůdců pokojných hnutí za obnovení práv tak nakonec bude nejspíše kontraproduktivní. Nesmyslný rozsudek a mezinárodní zájem, který vyvolal, mohou v dlouhodobém horizontu udělat z Liou Siao-poa právě takového vůdce, před jakým soudruh Chu své spolustraníky v roce 2005 varoval.

Políček do vlastní tváře Takový vývoj však na druhé straně nemůžeme považovat za daný a samozřejmý. Přes všechny shody s podobnými společnostmi, kde došlo k pokojné demokratizaci („sametové“ či „barevné“ revoluci), jsou zde také výrazné rozdíly.

Patrně nejzávažnějším z nich je odlišné rozložení národních a demokratických aspirací v Číně a v bývalé komunistické východní Evropě. V Evropě byly tyto dva cíle téměř identické. Represivní režimy držela u moci cizí okupace a národní vlády byly vnímány jen jako koloniální správy. Celé poválečné politické uspořádání představovalo pro většinu Východoevropanů historickou úchylku, dočasný stav cizí nadvlády, který bude třeba napravit.

Mnohé země ve východní Evropě, na předním místě Československo, se také pyšnily vlastní předválečnou tradicí demokratické a pluralitní politické kultury. Politická liberalizace a národní emancipace tvořily dvě strany téže mince.

V Číně se dnes demokracie pod neúnavným propagandistickým náporem často považuje nikoliv za předpoklad národních aspirací, ale spíše za jejich překážku. Politická demokratizace by mohla oslabit Čínu v jejím mocenském vzestupu, protože by narušila její politickou, etnickou a společenskou jednotu. V tomto ohledu se Čína podobá spíše Rusku než východní Evropě, což navozuje znepokojivé implikace. Nacionalismus, zvláště v zemích, které v nedávných dějinách trpěly v rukou cizinců, je vždy snadným nástrojem pro demagogy.

Liou Siao-po by mohl být zvlášť zranitelný při útocích z nacionalistických pozic. Silně nacionalistická „rozzlobená mládež“ (fen-čching) už začala na internetu roztrubovat jeho výrok z roku 1988, že Čína je tak beznadějně prohnilá, že bude třeba tří set let cizí kolonizace, aby se opět zcivilizovala.

Ta slova padla ve zcela jiném ovzduší bouřlivých debat o „westernizaci“ a modernizaci z konce osmdesátých let, kdy se nijak zvlášť nevymykala z dobového diskurzu. V dnešní velmi odlišné atmosféře vyznívají jinak. Ironií je, že Liou Siao-poa nyní částečně chrání před rozzlobenou mládeží na internetu velký čínský firewall, který jeho jméno filtruje z online diskusí.

Při útocích ze strany rozzlobených nacionalistů bude Liou v dobré společnosti po boku velkých postav nedávné čínské historie. Jednou z nich je pravděpodobně největší moderní čínský spisovatel Lu Sün, jinak kulturní ikona čínských komunistů. Málokdo dnes vzpomene, že Lu Sün byl ve své době rovněž napadán jako „protičínský“ živel. Lu Sün si byl dobře vědom, že největší problém pro Čínu nepředstavují cizinci, ale sami Číňané. „Lidé v Číně se vždycky čertí,“ psal ve třicátých letech, „když dostanou facku od cizince, ale zdá se, že jim nevadí dávat si políčky navzájem. Jenže když je někdo takový hlupák, že se sám fackuje, tak si plně zaslouží, aby mu dal ránu každý kolemjdoucí ...“

Zlatá slova pro dnešní Liouvy nacionalistické kritiky. Statistiky obětí hladomoru po Velkém skoku v letech 1959-1961, Kulturní revoluce v letech 1966-1976 a kampaně proti Fa-lun-kungu po roce 1999 stále nejsou k dispozici, ale i tak je zřejmé, že Komunistická strana Číny má za posledních šedesát let na svědomí více čínských životů než všechny cizí mocnosti včetně Japonska za posledních sto let. Další důvod, proč jsou hlasy jako Liou Siao-po tak důležité pro budoucnost Číny, a nejen její.

Státem podporovaný nacionalismus představuje patrně největší úskalí geopolitického vzestupu Číny. Nemusíme chodit daleko do minulosti, abychom viděli, že dere-li se k moci nová síla poháněná uměle vybičovaným nacionalismem, představuje to potenciální riziko pro celý svět. Pokud bude naopak Čína stoupat jako demokratická a zodpovědná mocnost, nebude se mít okolní svět čeho obávat. Současná čínská debata o „univerzálních hodnotách“ s Chartou 08 a Liou Siao-poem v čele bude proto mít citelný dopad pro nás pro všechny.

***

Číně se daří odrazovat kritiku situace lidských práv. Třeba od olympiády se očekávalo, že přinese větší otevření, ale vyústila jen v další represe.

Skromný požadavek, aby se stát řídil vlastními zákony, představuje výrazný nový „revoluční“ směr na globální politické scéně

O autorovi| MARTIN HÁLA, Autor je sinolog a orientalista

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

SOUTĚŽ: Vyhrajte rodinné vstupné do zábavního parku BRuNO family park
SOUTĚŽ: Vyhrajte rodinné vstupné do zábavního parku BRuNO family park

Za sychravého počasí se toho s dětmi dá dělat stále méně a méně… Co takhle vyrazit do Brna do BRuNA? Vyhrajte s námi rodinné vstupné a užijte si...