Pod akčním vyjednáváním o nové vládě zapadají rozhodnutí té dosluhující. A ta můžou budoucnost formovat podstatně víc než to, jestli bude Kristýna Kočí ministryní spravedlnosti. V noci na úterý zvedl odcházející Eduard Janota v Lucemburku ruku pro předběžnou kontrolu státního rozpočtu v Evropské komisi ještě předtím než ho schválí česká sněmovna.
Vypadá to velmi nevinně. Do Bruselu jen pošleme základní výhled a odhad deficitu. Ostatní se na něj kouknou, a jen pokud by byl schodek příliš vysoký, hříšnou zemi pokárají. Je to gumový návrh bez konkrétních pravidel, procedur a sankcí. Mluvit o okleštění rozpočtové suverenity zní hodně přehnaně.
Historie Evropské unie ale ukazuje, že právě z takových mlhavých nápadů se rodila většina pravomocí Evropské komise. Němci by mohli vyprávět čerstvou osobní zkušenost. Začátkem května se na krizovém víkendovém zasedání schválil záchranný fond za 750 miliard eur. Také to byla jen neurčitá vize. A najednou Němci tento týden při následném hlasování o detailech zjistili, že všichni ručí společně za celý balík. Takže se mimoděk zrodil společný evropský dluhopis, jemuž se dlouho tvrdě brání.
Preventivní opatrnost je víc než na místě. Petr Nečas nemá na sestavování vlády moc času. Ve hrotící se krizi evropských dluhů cítí bruselská byrokracie šanci prosadit co nejrychleji co nejvíc podobných zásahů. Naše zájmy by tam co nejdřív měl hájit silný politik s jasným mandátem.
Čtěte „Janota rozzlobil...“ na stranách 1 a 15
