Komunisty tehdy hned nenapadlo, že pro ně nebyl nejlepší nápad tohle povolit,“ usmívá se Ivana Kalašová, majitelka rodinné společnosti Ivana Kalašová XCopy.
Manželé Jan a Ivana Kalašovi začali na pražském Smíchově podnikat už před revolucí v roce 1989. Jakmile pod tlakem „perestrojky“ v tehdejším Sovětském svazu začaly národní výbory také u nás povolovat některé živnosti, zažádali manželé Kalašovi o možnost kopírování coby vedlejšího pracovního poměru. „Byl to nápad mého manžela, který pracoval v podniku OPS Praha 5, kde měli se sháněním kopírek obrovský problém. Kvůli první kopírce, kterou jsme dovezli ze Západního Německa, jsme stáli 24 hodin na hranicích, protože celníci si neuměli vysvětlit, že tohle někdo dovolil dovézt,“ vypráví Ivana Kalašová. Podnikání s kopírkou v ložnici netrvalo dlouho, protože místní předlistopadové garnituře sice se zpožděním, ale přece jen došlo, že kopírování listin, které není pod dohledem, ji ohrožuje. „Začali na nás tlačit, že musíme působit pod hlavičkou nějakého podniku jako veřejný provoz. Manžel sehnal přes zaměstnání v OPS provozovnu v Lidické ulici. Než jsme tam ale stačili kopírku přestěhovat, přišla revoluce.“
Ještě onu páteční noc 17. listopadu tak u dveří Kalašovic bytu zazvonila sousedovic dcera, která byla na Národní třídě, a chtěla rozmnožit dopis pro Slovensko, pojednávající o celé události. „Dostalo mě to do úzkých. Říkala jsem si, že to rozmnožit musím, ale použít naši kopírku jsem se bála, věděla jsem, že kdyby na to došlo, poznají, na které mašině kopie vznikla. Pracovala jsem ale tehdy na jednom velvyslanectví, tak jsem nakonec papír vzala a první kopie jsem udělala tam,“ vzpomíná dnešní manažerka. S dalším prohlášením postup zopakovala, ale pak už se utrhla lavina a rozjela se i kopírka u Kalašů doma: „Troufám si tvrdit, že tak čtvrtina všech vytištěných plakátů, které tehdy visely po Praze, pocházela od nás,“ usmívá se Kalašová.
V zimě roku 1990 pak Kalašovi otevřeli svou první provozovnu v Lidické ulici a pak už se to začalo nabalovat jedno po druhém. „Dlouho nám všichni říkali, že dům v Lidické nemá majitele, ale po dvou letech se přece jen jeden našel a museli jsme se stěhovat. Jako nové prostory se nabídl dům, ve kterém XCopy sídlí dodnes. Provozovnu jsme si tu koupili v aukci, nejdřív na dva roky, pak nám prodloužili nájem na tři. První zařízení bylo sporadické, jedna kopírovací mašina tehdy stála kolem milionu. Mezitím šel dům do aukce celý a nám se ho podařilo koupit.“ Koupě ovšem obnášela nemalé martyrium. Jen vstup do aukce představoval milionovou jistinu. Tu dali Kalašovi dohromady a v dražbě pak získali dům za 13 milionů. Peníze museli složit do měsíce. A třináct milionů na hotovosti neměli.
„Byla to nejtěžší chvíle v mém životě. Česká spořitelna nám dala úvěr jen na deset milionů, schvalování vyšší částky bylo na dlouhé lokte a nás tlačil čas. Nezaplatit, propadl by milion na jistině, a to byly peníze vydřené pěti lety tvrdé práce. Nakonec nám na poslední chvíli půjčila zbylé tři miliony Komerční banka. Museli jsme splácet patnáctiprocentní úroky, ale podařilo se.“
V aukci pomohlo manželům to, že se mohli rozhodovat sami. „Naším konkurentem byla při aukci pojišťovna, která v domě dodnes sídlí. Její zástupci ale směli přihazovat jen do 11 milionů, o vyšší částce už sami za sebe rozhodovat nemohli. Díky tomu jsme vyhráli.“
Několik let firma XCopy vydělávala na splácení úvěru, pak začala vytvářet první rezervy. Před dvanácti lety začala rekonstrukce, která byla před deseti lety dokončena. „Opět jsme si na ni vzali úvěr a najali firmu, protože to banka vyžadovala. Mysleli jsme samozřejmě, že jsme vybrali tu nejlepší, ale byl to omyl, dnes už ani neexistuje. Říkala jsem, že do další rekonstrukce se rodina může pustit jen přes mou mrtvolu.“
Člověk však míní a čas mění. Dospěly děti, a když šel do aukce smíchovský Palác Austria, který prodávala ČKD, byla Ivana Kalašová na rodinné radě přehlasována. „Dům byl strašně zdevastovaný, s odstřiženým topením, s otlučenými překrásnými štukami u kachlových kamen, která se nepodařilo nikomu odvézt, alespoň kdosi ukradl ozdobné kování a permuty. Bylo to hrozné. Na aukci jsme ale jeli, a protože dům byl tak zřízený, nebyl zase tolik drahý.“
Rodina opět uspěla a následovalo další kolečko s úvěry, kde jí nakonec pomohla Obchodní banka. Následovala další rekonstrukce a vznikla nová společnost, Palác Austria s. r. o. Obě firmy zůstávají rodinné.
„Pořád to držíme, nedostali jsme se dál, je to děťátko, které jsme neuměli opustit,“ usmívá se podnikatelka. „Také firmu pořád držíme na velikosti jen do pětadvaceti zaměstnanců, možná proto, že jsme začínali už jako starší a zvažujeme rizika jinak než mladí lidé. Léta ale utíkají, manžel si už požádal o důchod, mně zbývají do důchodového věku čtyři roky. Počítáme s tím, že pak předáme XCopy dětem, zřejmě synovi, který má o podnikání zájem, a pak už se děj vůle boží. Ačkoli si to pořád nedokážu představit.“
***
Dotazník Ivana Kalašová Rodina: Vdaná, dvě dospělé děti, syn a dcera. „Mám krásnou vnučku, čekáme další, tak jsem spokojená.“ Auto: „Jsme patrioti, odjakživa máme škodovky. Jedinou výjimku tvoří Citroen Berlingo, koupený před šesti lety, protože Škoda neměla pick-up. Takže Berlingo slouží pro zásobování, ale jinak všechna firemní auta byla a jsou značky Škoda. Oblíbená hudba: „Ráda poslouchám country, ale líbí se mi všechny žánry. Čím jsem starší, tím radši mám vážnou hudbu.“ Volný čas: „Manžel rád češe třešně, což nechápu, a když tak stojí na žebříku dvanáct metrů nad zemí, vždycky mu hrozím, že jestli spadne a něco se mu stane, všechno prodám. Bez firmy bych se nenudila, sportuju, těším se na vnučky, horší to bývá s mužským, ten kromě práce neví co. Říkali jsme si, že teď budeme víc cestovat, ale nějak mě to už přestává bavit. Když to plánujeme, tak se moc těším, ale když se to blíží, tak se mi najednou moc nechce. Teď se ale přece jen chystáme podívat do Afriky.“
