Právě to se stalo v roce 1982, kdy se Boeingu 747 britské společnosti British Airways při jeho cestě z Kuala Lumpuru do australského Perthu zastavily všechny motory ve výšce 12 tisíc metrů. Příčinou byl tehdy popel z indonéské sopky Galunggung.
Pilot letadla Eric Moody tehdy situaci zachránil tím, že byl schopný plachtit tak dlouho, než opustil sopečný oblak, a následně se již ve výšce asi 4000 metrů jeden z motorů chytil. Uvolnil ho totiž příval čerstvého vzduchu, který již ztuhlý a na kousky rozlámaný popel odvanul pryč. Moody nakonec se strojem dokázal nouzově přistát v Jakartě a nikomu na palubě se nic nestalo. Britský expert na sopečnou činnost David Rothery pro BBC vysvětlil, že tento incident znamenal změnu pilotních manuálů. „Předtím, když motor vypověděl službu, standardním zvykem bylo přidávat tah. To ale potíž ještě zhoršuje. Nyní ale pilot ubere plyn a co nejrychleji se pokusí opustit sopečný mrak,“ uvedl Rothery s tím, že pak k uvolnění motorů přispěje právě čerstvý vzduch.
Radary před rizikem nechrání Rozpoznat sopečné mraky podle odborníků není úplně snadné. Pilot letadla je může vizuálně i pomocí radaru jen obtížně rozpoznat od běžného oblaku.
Běžný radar sloužící při předpovědi počasí není při rozeznávání sopečných shluků účinný, piloti se proto musí spoléhat na předpovědi vulkanických erupcí podél jejich cesty.
Sopečný popel si vyžádal podle dostupných údajů již přes sto drobnějších i závažnějších letových komplikací. K tragické havárii, a tedy ke ztrátě na životech ale zatím naštěstí nedošlo. Kromě letounu British Airways se z podobných potíží podařilo vyváznout se šťastným koncem rovněž v roce 1982 letounu společnosti Singapore Airlines a v roce 1989 stroji nizozemských aerolinek KLM.
