Lidovky.cz: Jak s odstupem téměř tří měsíců hodnotíte svou kandidaturu na ústavního soudce?
S tím, že jsem na Ústavním soudu neskočil, jsem vyrovnán a necítím to nijak úkorně. Zajímavé ale bylo, že mě v průběhu projednávání na plénu Senátu oslovili tři nebo čtyři senátoři a ptali se: Pane doktore, co zatím je? To, že někdo nesouhlasí s tím, abych se zrovna já stal ústavním soudcem, to je naprosto legitimní. Nicméně ta verva, s jakou se moji odpůrci snažili mému jmenování zabránit a to dokonce poté, co jsem byl legitimně zvolen většinou senátorů, ta naznačovala, že tam jde o něco více. Bylo mi vyčítáno, že jsem zamlčel kauzu Olšanských hřbitovů. To je nesmysl, ta je známa od roku 1990 a lze ji vyhledat i na Wikipedii. Paragraf 109, tedy nedovolené opuštění republiky, jsem zase považoval za notorietu (skutečnost, kterou není třeba před soudem nebo správním úřadem dokazovat, neboť se pokládá za všeobecně známou, pozn.red.). To, že moji odpůrci s paragrafem 109 vyrukovali hodiny poté, co jsem byl zvolen, mi přijde prostě zvláštní.
Lidovky.cz: O co mohlo jít více?
