Postupně si Rosnerovi v rozmezí zhruba šestadvaceti let vzali do péče patnáct dětí. Většinu z nich vážně mentálně a fyzicky postižených. Takových, jaké by v jiných rodinách asi nedostaly šanci.
Mnozí, kteří se s pěstounským párem znali, verzi o týrání nevěřili. Zastánce našli Rosnerovi i v pracovnících Fondu ohrožených dětí. „Dřív s námi jezdívali na společné pobyty. Byli klidní, o děti se starali vzorně,“ ujišťovala předsedkyně fondu Marie Vodičková. „Denně jsem k nim domů docházela pomáhat. K žádnému týrání tady nedocházelo,“ ujišťovala matka Rosnerové Blažena Prochotová. Ta do včerejška spolu s nejstarší svěřenkyní Rosnerových ve slavkovském domku pečovala o nejmladšího člena rodiny, čtyřletého Dominika.
Pokud se něco stalo, nejspíš jim jen ujely nervy, znělo nejčastější zdůvodnění. Možná i kvůli podlomenému zdraví. Lubomír Rosner je po infarktu, jeho žena po mrtvici. Objevily se ale také hlasy, že Rosnerovi „nestíhali“. Například Dominik je potomkem dvou dětí, které měli v péči.
O devět dětí po dobu nepřítomnosti pěstounů pečovali v brněnském ústavu na Kociánce. Nejen o nezletilé - na Kociánku putovala i čtyři dospělá děvčata. „Chtěla se starat o ty malé a my jsme nechtěli trhat rodinu,“ vysvětlila pracovnice ústavu Monika Křivánková.
