* LN Situací v Gruzii se zabývá EU jako celek, ale i některé země samostatně. Nedávno Tbilisi navštívil i polský prezident. Vy jste s tím nesouhlasil. Proč?
Stalo se to, co se očekávalo – nepřineslo to výsledek. Já tyto návštěvy vnímám spíše jako návštěvy sebeprezentační než návštěvy, které mají něco řešit. Jsem přesvědčen, že to, co pomůže, je společný postoj unie a hlavně pevné spojenectví mezi unií a Spojenými státy.
* LN Některé unijní země mají – pokud jde o tento konflikt – razantnější názory, jiné jsou zase zdrženlivější. Co Česko?
Protože z naší země nevychází jeden hlas, jsme takoví čeští. Každý si to může přebrat podle svého. Ti, kteří jsou razantnější, mohou říct: Podívejte se, vždyť se tady někdo vyjádřil razantně. Ti, kdo budou v měkčí pozici, si ale také mohou říct: Hle, z Česka vychází i měkký výraz. Vláda jako celek ale ještě žádné stanovisko nepřijala, protože zatím nezasedala, k tomu dojde ve středu.
* LN Nemyslíte si, že bychom se měli v Gruzii více angažovat?
Ano, ale v rámci unie. Máme mít v tomto ohledu pevné postoje a zároveň i musíme tlačit na to, aby byla unijní pozice jednotná.
* LN V souvislosti s rusko-gruzínských konfliktem bylo často zmiňováno srovnání s rokem 1968. Co si o tom myslíte?
Myslím, že tam pevná souvislost není, i když jsem četl, že jsou to srpnové tankové aktivity. To, co bylo v Československu, byla ještě navíc zrada mezi spojenci, Sovětský svaz a jeho satelitní spojenci napadli dalšího svého spojence. To, co mají oba příběhy společné, je, že v každém případě vždycky šlo o dlouhodobý geopolitický zájem, o udržení sféry vlivu. Ale považuji to, co se stalo v Československu, za horší.
* LN Česko bylo vždy zemí, která se zajímala o lidská práva kdekoli ve světě. Neutichl poslední dobou tento zájem?
Nepochybně. Považuji to za alarmující výzvu ke změně, protože s otázkou lidských práv mám zkušenost, a dokonce si myslím, že pro zemi naší velikosti je otázka lidských práv jednou z nejdůležitějších agend zahraničí politiky. Tam můžeme udělat velké dílo. Jak pokud jde o Kubu, Bělorusko, tak také nemůžeme nechat ladem situaci, která je v Gruzii.
* LN Můžeme v oblasti lidských práv my jako malá země vůbec v unii něco prosadit?
Spolehlivě. Ale určitě nemůžeme být za každou cenu kverulanti, bořiči z profese. A všechno také musí být předjednáno. Protože když nic neřeknete a najednou přijede premiér nebo ministr a na závěr prohlásí, že my máme jinou pozici než ostatní, tak všichni řeknou: To jste se zbláznili.
* LN Není to tak, že často nezaujímáme zásadní postoj, protože nemáme jednotnou zahraniční politiku? Zejména pokud jde o Lisabonskou smlouvu...
Pokud jde o smlouvu, tam to má dvě roviny. První je, že Evropská unie smlouvu uzavřela, je to kompromis, žádná smlouva nebude lepší. A dohody se mají ctít. Zkuste se osvobodit od českého pohledu a podívat se na Českou republiku očima Španěla či Francouze, a ti řeknou: Vyjednali jste? Podepsali jste? Ano. A je zajímavé, že vám to neboří opozice, ale senátoři vlastních koaličních vládních stran. Co jste zač?
* LN Mluví se o tom, že zde hraje roli právě kverulantství – že budeme zdržovat, a ještě si něco za ratifikaci vydobudeme...
Já toto slýchávám a slýchávám to s těžkým srdcem. Protože podívejte se, například patnáct subjektů se dohodne, čtrnáct souhlasí a ten patnáctý řekne, tak já souhlasím s tím, na čem jsme se dohodli, ale navíc ještě něco chci. To tady budeme hrát na vydíranou?